Přibývá nových podniků

Na stavbu první parní železnice z Vídně do solných dolů v Haliči s odbočkami do Brna, Olomouce a Opavy udělil stát koncesi vídeňskému bankovnímu domu Rotschildů již roku 1836. Od roku 1842 byla pak hlavně nákladem státu budována trať Praha – Olomouc a 20. srpna 1842 přijel do Prahy z Olomouce první vlak. Dnem 1. ledna 1849 byla dána do provozu trať Česká Třebová – Brno. Po roce 1855 byla koncesována celá řada společností pro stavbu a údržbu tratí. Společnost Österreichische Nordwestbahn například budovala železnici Praha – Mittelwalde (dnešní Międzylesie) v letech 1870 – 1874 ve snaze spojit průmyslové Pruské Slezsko s Prahou a Vídní. Stalo se tak na základě požadavku vítěze v prusko-rakouské válce v roce 1866, tedy Pruska. Uvedená trať měla vést z Mittelwalde (Międzylesie) přes Kyšperk (dnešní Letohrad) a Týniště nad Orlicí do Hradce Králové. Zároveň se jednalo o napojení odbočky k této trati, jež by zajistila spojení s Vídní. Iniciativa vycházela i ze samotných měst, jejichž nejprozíravější představitelé věděli, jaké výhody by mohla železnice přinést průmyslovému rozvoji. Viděli totiž, jak železnice Vídeň – Brno – Česká Třebová – Praha přivedla již v padesátých letech řadu průmyslových podniků do Ústí nad Orlicí, České Třebové, Svitav, Březové nad Svitavou a nejbližších obcí. Roku 1870 se uvažovalo o trati na Tišnov. Roku 1873 se objevil projekt dráhy z Ústí nad Orlicí přes Litomyšl a Poličku na Žďár na Moravě a dále na České Budějovice; realizován ale nebyl. Sdružení pro zřízení železnice z Chocně do Litomyšle bylo založeno již v roce 1875 zejména z iniciativy cerekvického cukrovaru a vedení města Vysokého Mýta. Realizaci záměru pomohl zákon z roku 1880, kterým přebíral stát stavbu železnic znovu do své režie a kterým se zvýhodnily podmínky pro zřizování lokálních tratí. Tak došlo k vyměření trati a vypracování projektové dokumentace ing. Štolbou a ing. Kreitmaierem. Na jaře roku 1882 se započalo s vlastní stavbou, kterou řídil a měl pronajatou od státu stavitel J. Houdek z Chocně. Stavební práce postupovaly rychle a zdálo se, že trať bude dokončena již v září téhož roku. Pro nepřízeň počasí – po celý srpen pršelo – byla dráha dobudována až v říjnu a v neděli 22. října 1882 slavnostně otevřena. Stalo se tak za bohaté účasti obyvatel Litomyšle i lidí z širokého okolí. Tuto nevídanou podívanou popsal litomyšlský kronikář Josef Wallouch slovy: „…lidu bylo na nádraží jako chmele, velký počet i z okolních vesnic.“

Stavba trati zahájena

Záhy se ale objevily snahy vést trať dále k jihu, a proto byl roku 1886 obnoven původní záměr ke stavbě trati do Tišnova. Zároveň se však prosazovaly zájmy místních podnikatelů (např. majitele mlýna v Brněnci J. F. Daubka) ke zbudování železnice z Březové nad Svitavou do Poličky, na niž by se napojila trať z Litomyšle. Železnice z Březové do Poličky ale postavena nebyla, neboť zvítězil plán představitelů poličského a svitavského měšťanstva ke zbudování dráhy Svitavy – Polička. Provoz byl zahájen roku 1896 a trať byla následně prodloužena z Poličky do Skutče.

Roku 1904 vyzval okresní výbor v Poličce okresní výbor v Litomyšli k zahájení akcí pro výstavbu železničního spojení Litomyšle s Poličkou. Litomyšlský okresní výbor však trval na propojení dráhy dále na jih, a proto se od roku 1907 začalo jednat o projektu „česko-moravské spojovací dráhy“ Litomyšl – Polička – Jimramov – Nové Město na Moravě a dále na Křižanov a Velké Meziříčí. Do roku 1910 byl vypracován generální projekt, avšak první světová válka stavbu trati zmařila. Dlužno dodat, že v čele železničního komitétu v Litomyšli stál zdejší purkmistr a poslanec zemského sněmu PhMr. Jan Laub.

Po skončení první světové války a vytvoření samostatného československého státu vznikaly od počátku dvacátých let 20. století různé plány. Pro posílení železničního spojení Prahy se Slovenskem doporučovalo „volné sdružení odborníků“ utvořené v Litomyšli vést tuto trať přes Luži, Nové Hrady, Chotovice, Makov, Morašice, Tržek a Lány k Zavadilce a dále na Strakov, Janov a Semanín na Třebovici, kde by se napojila na existující tratě olomouckou a prostějovskou. Litomyšlský železniční komitét za předsednictví zdejšího purkmistra MUDr. Františka Laška sledoval nadále realizaci předválečného projektu a schůzoval až do roku 1938. Realizace projektu však nenalezla podporu ani z důvodů vojenských, ani hospodářských. Po druhé světové válce, v roce 1946, byl plán ke stavbě železniční trati na Moravu přes Poličku obnoven. Rozšiřující se automobilová a autobusová doprava však realizaci projektu definitivně zmařila.

Po společenských změnách uskutečněných v roce 1989 se dokonce uvažovalo o likvidaci železnice Choceň – Litomyšl. Naštěstí se tak nestalo. Jedna z mála technických památek v Litomyšli, místní vlakové nádraží, tak může být nadále klidným romantickým zákoutím, nepoznamenaným od onoho památného 22. října 1882 podstatnými stavebními úpravami.