Předchozí
1 z 4
Další

Knihu Strážce nádrže jste napsal na základě svých poznámek, které si celý život zapisujete do notýsku. Jaká doba musí uplynout, abyste poznal, co je nosné, a co je k ničemu?
Když to zapisujete, tak si vždycky myslíte, že to je nosné, ale kolikrát stačí rok, někdy pět, aby to ztratilo na ceně, a vy si říkáte: Proč já jsem si tohle zapisoval? Asi je to tím, že když je člověk mladý, objevuje Ameriku, neví, že takové postřehy už měl někdo jiný před ním, anebo neví, že to není tak vzácný postřeh, jak si myslí.

Celé vyprávění je formou dopisů…
Ano, formu dopisů jsem zvolil, myslím, docela moudře, protože v dopise můžete těkat z tématu do tématu. Co se vám zrovna přihodilo, nebo na co jste si vzpomněl, to můžete do dopisu dát. Takže není znát, že jde o seřazení různorodých zápisků.

Jak jste přišel na to, že to bude zrovna strážce nádrže, kdo bude vyprávět vaše vzpomínky na učitelování, na OPBH a vůbec na reálie minulého režimu?
To se tak zřetězilo. Já jsem měl dlouho nápad týkající se dvou přehrad v Jizerských horách. Jedna se jmenuje Souš a druhá Desná, známá také jako Protržená. Když jsem si prostudoval, jak vznikly a jaké byly příčiny té tragédie, že se Desná protrhla, tak jsem si říkal: Hrome, vždyť já bych měl strach, když obě byly stavěny naprosto stejnou metodou a jedna takhle selhala. Ta druhá musí mít nějakého strážce, který ve dne v noci dbá, aby ji nepotkal podobný osud. Tak jsem si toho strážce vymyslel. A pak jsem si říkal, že by ten člověk mohl být starý asi jako já, to znamená, že by měl být dávno v důchodu a přivydělával by si jako strážce. A že by mohl psát dopisy nahoru, jakési dopisy do nebe. Ten ředitel povodí, kterému strážce Smrček píše, mu nikdy neodpoví. Stýká se s ním jenom prostřednictvím pana inženýra Anděla. Někomu to může i dojít, že jsou to skoro dopisy Pánu Bohu. Obzvlášť, když to tady řekneme.

Píšete ještě dopisy, nebo už jen e-maily?
Když mi někdo napíše klasický dopis, tak mu odpovím také klasickým dopisem, ale mám to zařízené tak, že posílám kartičky, na kterých je moje fotka, jak sedím na střeše, a pod ní je něco místa na psaní. Čili nevypadá to nezdvořile a já tam pár vět napíšu.

Nádrž, kterou Jiří Smrček stráží, se jmenuje Magda. A jsou okamžiky, kdy se v textu jeví, že se mluví o nějaké ženě Magdě, která například nevlhne, má stálý průtok a podobně, a rázem je popis stavu hráze zdrojem humoru. Vy vůbec rád dáváte věcem lidská jména. Děláte to tak i mimo knihy?
Když jsem měl první auto, tak jsme pro něj hledali jméno. Děti, Honza a Hanka, byly malé a vymyslely hrozný název, který jsem musel přijmout. To auto se jmenovalo Výletník.

V jednom rozhovoru jste řekl, že humor si z vaší knihy musí čtenář vyzobat. Vyzobl jsem jeden příklad za všechny. A sice, když se Smrček omlouvá panu řediteli, že při popisu kolonoskopie jde tak do hloubky…
To jsem rád, že jste si toho všiml. Říkal jsem si, že ne každý to pochopí, ale najdou se lidi, kterým to přijde úsměvné.

Vy jste to vyšetření asi zažil. Přišlo vám v tu chvíli tak vtipné?
Toho vyšetření se hrozně bojíte, protože jste připraven na to, že to bude bolet. Samozřejmě jsem měl strach, ale pak nastane úleva. Když to máte za sebou a pan doktor tam nic nenajde, tak jste v jakési euforii, že jste to hrdinsky absolvoval.

Příběh spěje k happy endu, ale nakonec je vše trochu jinak.
To jste hodný, že to neprozrazujete…

Máte rád dobré konce, nebo radši ty ze života, které jsou většinou tak trochu nahořklé?
Já myslím, že každý by chtěl hezký konec. Všeho. Happy end je osvobozující. Ale v životě to tak není, a tak já volím takovou cestu mezi. Problém konce života, důchodu a stárnutí už jsem si prodělal ve Vratných lahvích, kde byl také člověk nahrazen strojem. Podobně jsem to řešil i tady. Ale Smrček není úplně odstrčen, je mu nabídnuto místo jiné, i když je to taková náplast.

Ve vaší knížce strážce nádrže Jiří Smrček naoko hledá svého nástupce. Napadlo vás někdy hledat nebo vychovávat svého nástupce?
Já si myslím, že jsem v obou dětech vzbudil nějakou touhu po tvorbě. Jak Honza, který je režisérem, tak Hanka, která píše knížky pro děti, to možná ode mne trošku převzali.

Vaše kolegy v Divadle Járy Cimrmana, kterým jste v nové knize mimo jiné také věnoval několik řádků, občas nahrazují jejich děti. Váš syn na to mít čas nebude. Že by do toho šel vnuk?
O tom jsem tedy neuvažoval. I když tuhle mi syn Honza říkal, že je zvláštní, že jsem ho nikdy s tou nabídkou neoslovil. Že by tam možná obstál.

A proč jste to neudělal?
Já nevím… K těm dvěma synovským náhradám jsme sáhli proto, že oba ti synové byli herci. To je asi ten důvod.

Jste už čtyři roky pradědečkem. Když se tak rozhlížíte po své velké rodině, kterou jste založil, co to s vámi dělá?
Říkám si, že mám veliké štěstí, protože zažívám už potřetí radost z těch nejlepších dětských let, nejdřív jako otec, pak jako děda a teď jako pradědeček. Pokaždé je to lepší a lepší. Když jste táta, tak k tomu přibude ta totální starost o děti. Když jste dědeček, tak je máte půjčené. S pravnoučaty je to ještě rozvolněnější. Máme je jenom málokdy, ale byla u nás třeba skoro celé prázdniny. Takže si to vychutnávám a říkám si, kdo to má, takovéhle štěstí?

Nedávno měl v Divadle Broadway premiéru muzikál Trhák. Spolupracoval jste nějak na divadelní verzi vašeho filmu?
Autor divadelního scénáře mi to dal přečíst a já jsem mu k tomu napsal a řekl své poznámky. Připadalo mi, že to uchopil šťastně. A také jsem si vyblokoval den, kdy měla být premiéra, abych se jí mohl zúčastnit, ale bohužel ji pak přehodili na jiný den, takže jsem to při premiéře neviděl. Ale zase to uvidím, až to budou umět.

Loni jste oslavil 50 let spolupráce s Jaroslavem Uhlířem. Proběhly koncerty v O2 Areně podle vašich představ?
Bylo to náročné. My jsme nikdy takový prostor neobsluhovali. Tam máte co dělat, abyste nebyl pořád dojat, protože už to, že naplníte sedmitisícové hlediště dvakrát za sebou, je dojemné. Říkáte si: „Ježiš, jak oni nás mají rádi.“ A když s vámi začne tenhle obrovský kolektiv zpívat nebo mávat rozsvícenými telefony jako světlušky, tak máte co dělat, aby vám neselhával hlas dojetím. Když jste starý, to poznáte, číhá tohle nebezpečí za každým rohem. Jinak to bylo vysilující, ale krásné.

Předpokládám, že spolu tvoříte i nadále. Dá se říct, za jak dlouho vznikne jedna vaše společná písnička?
My jsme si teď po oboustranné dohodě dali odpočinek. Už nejsme tlačeni termíny, že musíme do toho a toho měsíce odevzdat každý rok osm písniček, protože každý rok se vysílala Hodina zpěvu, a ta zhltla osm nových písní, anebo třeba čtyři plus jednu operku. Z tohoto chomoutu jsme se vyvlékli a řekli jsme si, že až uděláme osm písniček, tak požádáme televizi, jestli bychom se tam nemohli na chvíli vrátit.

V loňském roce jste získal Zvláštní cenu Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova. Jste rád, že se audioknihy tak rozmáhají?
Jsem rád, protože lidi mají málo času na čtení a často tráví dny třeba za volantem, kde si mohou literaturu užít tímhle způsobem. Mám také štěstí, že své knížky dovedu přečíst, že nejen píšu, ale i hraju divadlo.

Jste jedním z umělců, kteří se nebojí podpořit politika, kterému věří, vyjadřujete se k věcem veřejným. Jak jste spokojený s výsledky senátních a komunálních voleb?
Já jsem celkem spokojen, zejména ten Senát, myslím, dostal takovou podobu, že bude nutné s ním počítat jako s oponentem. A to je dobře.

Co vás v současnosti nejvíce zaměstnává? Můžeme se těšit na nějaké vaše další dílo?
Kdybyste se mě zeptal, co píšu, tak bych odpověděl, že závěť, což je pravda.

Vy píšete závěť?
Už jsem ji napsal.

Jak se píše taková závěť?
Ručně. Že prý platí víc, když ji napíšete rukou, než když ji napíšete na počítači. Tak jsem to napsal ručně.

Myslel jsem, s jakými pocity se píše? Je to přece jenom takový definitivní dokument.
Ano, není to příjemná práce. Znám lepší psaní. Ale kouzlo je v pocitu, že je v tom pořádek, že všechno harmonicky proběhne, kdyby se něco stalo.

Na to jste přišel sám, že máte napsat závěť, nebo vám to někdo doporučil?
Nedávno mi umřel Petr Šabach, a poslední, co mi říkal do telefonu, bylo, že horečně vyřizuje takové ty nepříjemné věci, co komu odkázat, a tak dále. A tak jsem si říkal: „Hergot, ono by bylo dobré udělat to ještě při svěžesti… poměrné.“

Vizitka:
Zdeněk Svěrák se narodil 28. března 1936 v Praze. Po studiu na Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a pak do Žatce. Po čtyřech letech ale pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde v rámci pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje, mimo jiné spolu vydali přes dvacet písňových alb pro děti.
V roce 1967 spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana, pro které napsal hru Akt a všechny další hry spolu s Ladislavem Smoljakem. Ve všech také hraje. Se Smoljakem začali posléze psát i filmové scénáře (Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero!; Na samotě u lesa; Kulový blesk). Ve většině z těchto filmů účinkoval. Některé scénáře (např. Ať žijí duchové!; Vrchní, prchni! nebo Tři veteráni) psal sám.
Během 80. let 20. století spolupracoval s režisérem Vítem Olmerem (Jako jed; Co je vám doktore?). V 90. letech začal psát scénáře pro svého syna Jana. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve nebo Po strništi bos. Film Kolja získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku 1996. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Je také autorem literatury pro děti (např. Radovanovy radovánky) a několika povídkových knih, tou poslední je Strážce nádrže z nakladatelství Cosmopolis.