Hodinový koncert v nefalšované letní výhni a hned poté autogramiáda s desítkami podpisů a společných fotografií. To by nejednomu muzikantovi pokazilo den. Ne tak Miroslavu Žbirkovi. Asi nejvýraznější stálice slovenské hudební scény předvedla na ústeckém náměstí to nejlepší ze své kuchyně. Kromě osvědčených hitů se i vzpomínalo, populární Meky nemohl zapomenout ani na své oblíbené Beatles.

Před rokem jste tvrdil, že je vám nejbližší vystupování v komorním prostředí, kde máte šanci posluchače víc oslovit. Městské slavnosti, to je trochu jiný typ koncertu, vyhovuje vám?
To je zvláštní kombinace, hráli jsme vlastně naše komorní akustické vystoupení na náměstí. Postavili jsme je na srozumitelnosti textu. Byl to ale hezký zážitek i proto, že jsme měli štěstí na zvukaře, kterého chci tímto pochválit.

V záplavě známých autorských skladeb neunikla v úvodu pozornému uchu posluchače slavná pecka Let It Be od Beatles. Proč padla volba právě na ni?
Víte, to je písnička, kterou se můžeme odvážit zařadit. Nemůžeme hrát jen písničky, které znám pouze já. (směje se) Let It Be je standard pro diváky i muzikanty!

Máte na Ústí nad Orlicí a východní Čechy obecně nějakou vazbu, vzpomínky?

Kousek ode mne sedí Martha (zpěvačka spolupracující s Miroslavem Žbirkou, pozn. autora) a ona je z tohoto kraje. Když hrajeme někde v okolí Hradce Králové, potká tam své známé ze školy a příbuzné.

Když už jsme u lidí, s nimiž spolupracujete, překvapilo mne, že s vámi dnes vystupoval svérázný kytarista Honza Ponocný, strůjce originálního projektu Cirkus Ponorka.
Naše spolupráce začala někdy v devadesátém sedmém roce, objevil jsem ho v kapele Cirkus Praha. Na albu Meky, které produkoval David Koller, hrál některá sóla. Vlastně jsme se potkali ve studiu a to vyústilo ve spolupráci, která trvá pěkných pár roků. (usměje se)

Na české a slovenské hudební scéně se pohybujete už od roku 1977. Změnilo se za těch víc než třicet let hodně?

Na jedné straně pořád to stejné, jak se říká: auto, hotel, šatna, scéna. Samozřejmě lidé okolo nás se mění, interpreti i publikum. Někdy přijdu do sálu, kde jsem kdysi již hrál, a najednou jsou tam úplně jiní lidé anebo polovina stejných lidí a jejich děti. Tedy mění se a nemění. Samozřejmě všechno je jinak než v roce 1977, když jsme se skupinou Modus prorazili.

Tehdy jste získali prestižní Zlatou bratislavskou lyru za píseň Úsmev. Jak vzpomínáte s odstupem více jak tří desetiletí na soutěž, která vám otevřela cestu do hudebního světa?

To je zvláštnost, já jsem nikdy nechtěl na nějaké festivalové soutěži zvítězit a byla to bratislavská lyra, která mi otevřela dveře především do Čech. Je třeba si uvědomit, že tehdy byl jeden televizní program a všichni se na něj dívali. Večer byl přímý přenos z Bratislavy a festival sledovalo (zamyslí se) třeba osm milionů lidí? Když písnička jako Biely kvet nebo Atlantída zabodovala, byla tím pádem hned v následujících dnech známá.

Koukal jsem do historie bratislavské lyry a nechtěl uvěřit, že tam hráli namátkou Beach Boys, John Mayall, Stevie Wonder nebo Billy Preston.

Ano, taková jména!

A utkvěl vám z nich někdo v paměti?
Například Beach Boys. V šedesátých letech, když jsem byl ještě opravdu malý chlapec, jsem měl kamaráda, který je v Bratislavě nafotil. Z dnešního pohledu vzácné a raritní fotky. Skvělých skupin tam bylo víc, Shadows, Cliff Richard, Smokie, Donovan. Osobně jsem se potkal se Stevie Wonderem, když byl v Bratislavě. Myslím, že Stevie byl u Mariky Gombitové doma. (směje se) Jasně si pamatuji vystoupení Billy Prestona, když hrál svoje sólíčka, což ostatně s Beatles souvisí.

V roce 1982 se vám podařil vpravdě husarský kousek, když jste ve Zlatém slavíkovi předstihl takřka neporazitelného Karla Gotta. Ceníte si tohoto výsledku, nebo šlo jen o formalitu?

Formalita to určitě nebyla. Na anketu Zlatý slavík jsem se nikdy nesoustředil, najednou jsem byl ale na prvním místě a musel ji přijmout do života vlastně až do dnešních dní.

O sedmadvacet let později, tedy v loňském ročníku, jste skončil druhý. Signalizuje to pro vás něco, třeba trvající zájem o vaši hudbu?
Neberu to jako nějaký normál. Na druhou stranu si uvědomuji, že jde o anketu, nesmí mne pohltit, to bych se zbláznil. Někdy závidím svému postoji z pravěku, kdy jsem si ankety nevšímal a byl úplně v pohodě. Navíc anketa je v současnosti diskutabilní.

Máte na mysli třeba nové hvězdy produkované soutěží X Factor, proti níž jste vystoupil? Znamená to, že vnímáte podobné podniky jako výrobnu rychlohvězd?
Není to ten správný muzikantský vývoj, neplatí to jen u nás, ale i v Anglii. Válcuje to možnosti kapel prezentovat se, skončí jedna soutěž a začne druhá. Všeho moc škodí.

Správný muzikantský vývoj vypadá podle vás jak?
Tak, jak jím procházeli klasické kapely typu Stones, U2. Dá se do kupy kapela, napíše repertoár. Potom hrají v klubech nejprve pro deset lidí, pak šestnáct, sto. Když hrají, získají vlastně styl, ne aby se naráz stali hvězdou a ani neměli co nabídnout.

Malinko jsme zamluvili druhé místo ve Slavíkovi za rok 2009. Vydal jste novou desku, takže důvod pro ocenění se jistě našel.

Určitě, jsem tomu rád. Kdyby se mě někdo roku 1982 ptal, zda budu hrát v roce 2010 na přeplněných náměstích, řekl bych mu, že určitě ne.

No Rolling Stones o sobě říkali stokrát, jak dohrají poslední šňůru a šmitec, a podívejte po skoro padesáti letech!

To je správný příklad, Rolling Stones, Bob Dylan, McCartney, nedokázali jsme si představit, že budou tak dlouho hrát.

Paul McCartney vás hudebním životem provází, však přezdívka Meky není náhodná. Najdete někoho dalšího?

John Lennon samozřejmě, pokud hovoříme o Paulovi, nesmíme zapomenout ani na něj. Oni jsou trvalým zdrojem toho, co mne baví.

Vy jste dokonce před Vánoci byl navštívil koncert legendárního „brouka“ a také Raye Daviese, lídra The Kinks. To byl asi velký zážitek, že?

To byl. Seděl jsem v sále, kde můj bratr v roce 1964 na Vánoce viděl Beatles! Vychutnával jsem si atmosféru ze šedesátých let, byl to zvláštní pocit.

Píseň Kinks I Need You se objevila na vaší aktuální desce, kterou kritika přijala vcelku kladně. Co vás vedlo k jejímu zařazení?
Ona není tak známá jako hity You Really Got Me nebo Sunday Afternoon. Rád takové skladby objevuji a je to má poklona skupině Kinks.

Obstojí ve vašich očích poslední album rok po vydání?

Desku Empatia si cením vysoko. Doufám, že po letech, až se ohlédnu, zjistím, že stále drží pohromadě. Že nebude jen o dvou, třech hitech.

Abych vás už dlouho netrápil…
Víc jak vy mě trápí, a vás taky, ti komáři! (směje se)

Loni jste si postěžoval, že jste se kvůli samému koncertování ani pořádně nevyspal. Je to letos lepší?

Určitě, teda určitě, to bych neměl říkat dopředu. (zaklepe do stolu) Myslím si, že v červenci si odpočinu trochu víc od běžných starostí showbyznysu.

JAN POKORNÝ