Vycházejí Velké okamžiky ledního hokeje 2

Ukázky z textu

VELKÉ OKAMŽIKY LEDNÍHO HOKEJE 2

Hokej na olympijských hrách/Turnaje pod pěti kruhy 1920-2006

VI. ZOH Oslo 1952

Mladý tým složil zkoušku z dospělostiV roce 1950 bylo pozatýkáno a ve vykonstruovaném procesu později nespravedlivě odsouzeno jedenáct hráčů, z nichž mnozí tvořili páteř reprezentace. A několik těžkých ztrát postihlo československý hokej už po stříbrné olympiádě ve Svatém Mořici. Vlistopadu 1948 zahynulo šest reprezentantů při leteckém neštěstí nad Lamanšským průlivem. ZPaříže do Londýna nedoletěli. Další emigrovali.

Reprezentace vexilu
Z pokolení předválečných reprezentantů to byli Karel Hromádka, Zbyněk Peters, Viktor Lonsmín, Zdeněk Jirotka, jehož dvojče Drahoš zůstal vcizině už po německé okupaci. Legendární a stále žádaný Josef Maleček opouštěl republiku speruánským pasem vystaveným na jméno Robert de Aquire a zolympiády vOslo 1952 už se hlásil coby rozhlasový reportér Svobodné Evropy. Oldřich Kučera působil ve Švýcarsku od roku 1946. Už se nevrátil.
O silvestrovské noci roku 1948 hlasoval vcuryšském hotelu celý tým LTC Praha o nabídce zůstat vcizině a vytvořit československou exilovou reprezentaci. Hráči se nakonec vrátili. Ale tajná jednání se skupinou emigrantů se stala jedním zpodnětů kpozdějšímu stíhání a odsouzení jedenácti členů národního mužstva.Zgenerace prvních mistrů světa a stříbrných olympijských medailistů nakonec přece jen zvolili odchod ze země Oldřich Zábrodský, Miroslav Sláma a Jaroslav Drobný, který pak roku 1954 vyhrál jako egyptský občan tenisový Wimbledon. Podobný osud si vybrali také Milan Matouš, jenž se do sestavy pro Svatý Mořic naposlední chvíli nevešel, Václav Roubík nebo Zdeněk Marek. Toho komunistický režim nechal vyretušovat i zfotografií světových šampionů 1949. Další je následovali později. A všichni nebyli zdaleka jen skvělými sportovci. Prosadili se i vcivilních profesích jako právníci, lékaři, stavitelé nebo diplomaté.
Jak vůbec vypadal život u nás? Pod lampou zářivých budovatelských úsměvů a okázalého nadšení zavládla atmosféra strachu. Čistky, kádrování, nesmyslné reorganizace. Vtomto dusném ovzduší se začalo urychleně rodit zcela nové národní mužstvo. Na mistrovství světa 1950 do Londýna reprezentanti neodletěli. Chyběli i na dalším šampionátu vPaříži. A nedohráli ani MS 1953 ve Švýcarsku, krátce po skonu sovětského diktátora Josefa Stalina zemřel i Klement Gottwald…

VIII. ZOH Squaw Valley 1960

.....Ani třetí měření sil sUSA, už pod olympijskou vlajkou v kalifornském Squaw Valley, nedopadlo pro naše barvy dobře – 5:7. Z tříčlenné základní skupiny však postupovaly dva týmy a v druhém utkání čekali outsideři z Austrálie. Duel z20. února 1960 zůstává dodnes jediným, který naši hokejisté scelkem od protinožců svedli. Zároveň byl prvním vhistorii zimních her, kdy se proti sobě postavili dva sourozenci.

Příběh odloučených bratrů
Na československé straně nastoupil obránce František Tikal, za Austrálii na pravém křídle jeho bratr Zdeněk Tikal. „Potkali se po dvanácti letech. Franta se prvního setkání až bál. Ani tam nechtěl jít sám, jak ztoho byl nesvůj. Nabádal mě, abych šel sním. Tak jsem šel. Bylo to hrozně dojemné. Kluci si padli kolem krku, brečeli,“ vzpomínal Karel Gut.
Zdeněk Tikal byl emigrant, a tak se u nás o bratrském shledání vÚdolí indiánských žen nesmělo málem ani mlčet. Zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa však zpravodajskou povinnost splnily. Obrázek zesetkání přinesl dokonce polský sportovní časopis Sportowiec, prodávaný také v Československu.
Když pak chtěl rozhlasový komentátor Stanislav Sigmund oba sourozence rozlišit, příjmení australského Tikala komolil po anglicku na Tajkl. Příběh o bratrech Tikalových ztvárnil také spisovatel Ota Pavel. Kdysi jako trenér mládeže přivedl Františka do dorostu pražské Sparty. VI. ČLTK o něj předtím neměli zájem.
František Tikal patřil ve své době knejlepším světovým obráncům, léta se výborně doplňoval právě s Gutem. Pověstná byla jeho protisměrná klička u zadního mantinelu. Tikal se zúčastnil devíti světových šampionátů, ztoho dvou olympiád. Přivezl znich dvakrát stříbro a čtyřikrát bronz, vletech 1964 a 1965 byl vyhlášen nejlepším zadákem. Pro politickou nespolehlivost přitom sreprezentací dlouho nesměl vycestovat. Otec i bratr prchli zČeskoslovenska před komunistickým zatměním už koncem 40. let. Až když měl František Tikal vlastní rodinu a dva syny, přestali se o něj bdělí strážci tolik zajímat.

Moc do mě nechoď!
Ve Squaw Valley za australský výběr nastoupil také další český emigrant Ivo Veselý. Ale ve známost vešel hlavně příběh sourozenců Tikalových. Zdeněk Tikal byl mnohem méně známý než jeho bratr. Hrál hokej za Hakaoha IHC vMelbourne. Zuřila studená válka a vkomunistickém Československu ho vydávali za zrádce. I proto se kutkání váže tolik legend a výmyslů.
Hned při prvním střídání se ho údajně některý zhráčů pokusil píchnout holí do krku. Zápas se měl zvrhnout vkrutý boj, přitom snaha účastníka C skupiny mistrovství světa sČeskoslovenskem byla vzhledem knepoměru sil předem beznadějná. Na australské straně rozhodčí za celý zápas vyloučili jednoho hráče. Československý výběr dostal tři menší tresty. Všechny si vykoledoval obránce Jan Kasper. Vprostřední části dostal dvakrát dvě minuty za sekání a píchnutí holí.
František Tikal si vutkání připsal jednu asistenci. „Moc do mě nechoď,“ nabádal ho prý bratr Zdeněk před zápasem. Karel Gut: „A víte, co se pak stalo? Franta mu po jedné srážce u mantinelu nešťastně zlomil ruku. Potom se říkalo, že spolu přestali mluvit. Ale to byl nesmysl.“
Australský brankář Robert Reid vydržel mezi tyčemi celých 60 minut, šlo na něj celkem 82 střel. Výsledek 18:1 zajistil Československu postup do finálové části. Tam naši hokejisté zvítězili 3:1 nad Švédskem a 9:1 nad Němci, které zastupoval výběr západní části rozdělené země.....

X. ZOH Grenoble 1968

Rozprava u střídačky
Dva dny po vítězství nad Československem potvrdili Kanaďané, že nečekaný úspěch dovede povzbudit – porazili Švédy 3:0. Naše mužstvo nastupovalo ve čtvrtek 15. února proti SSSR. „Nemáme tu dobrý tým. Je nejslabší od Stockholmu 1963,“ nechal se slyšet jeden ztrenérů Arkadij Černyšev.
Třeba sTre kronor zvítězila sovětská sborná jen se štěstím 3:2. Gólman Viktor Konovalenko nepůsobil zrovna neprůstřelně. Ale jinak zase jela rudá mašina na plnou páru.
Duel se SSSR z15. února se odehrával vdobě politického uvolnění a vzdoru proti sovětskému vlivu u nás. Podobně jako vroce 1964 vInnsbrucku začal se značným zpožděním: po rozbruslení totiž kapitán Jozef Golonka na pokyn trenérů upozornil rozhodčí, že hned několik hráčů soupeře nemá vrozporu spravidly na patkách bruslí předepsané krytky, takže trčí nebezpečně do prázdna.
Sovětský trenér Anatolij Tarasov ještě dlouho poté považoval tuhle kulišárnu málem za zradu. Švédský rozhodčí Ove Dahlberg ani jeho americký kolega Hal Trumble nedali pokyn kzahájení hry. Místo toho se konalo srocení u sovětské střídačky, listovalo se řády a debatovalo.
U rozpravy asistoval i šéf rozhodčích Švýcar Kurt Hauser a „Bunny“ Ahearne, tehdy zrovna předseda evropského výboru IIHF. Až po 25 minutách Sověti konečně kapitulovali. Podvolili se a zjednali nápravu. Hrát se začalo spůlhodinovým zdržením.

Pozor na první minuty

Prvotní efekt byl spíš opačný: druhé buly, 28. vteřina. Vjačeslav Staršinov přihrál na milimetr přesně Ziminovi. Ten naznačil únik, ale po kličce před Machačem přihrál volnému Borisi Majorovovi. Golfový úder, Dzurilla na puk lapačkou nedosáhl. Ještě se ani pořádně nezačalo hrát a Sověti už vedli. Trenéři přitom nabádali: „Pozor na první minuty. Nespouštějte zočí hlavně jejich střelce.“
Zdálo se, že se bude opakovat blesková partie jako vroce 1964. Dlouho se nemohli naši hráči dostat ke kloudné akci. První střelu na Konovalenka vyslal Nedomanský vpáté minutě. Ale odolali dvěma oslabením.
Při vyloučení Zajceva skočil na led Golonkův útok sJiříkem a Ševčíkem. Chvíle háčkování skončila přihrávkou na obránce Horešovského. Střela od modré, Ševčík tečí změnil směr puku. Vyrovnáno! Za chvíli šel na trestnou lavici Blinov. Ševčík dal zlevé strany přesně na hůl Hejmovi – 2:1. Necelou minutu po něm vyřešil Jan Havel shluk před sovětským brankářem přesnou střelou zápěstím. První třetina skončila 3:1. Neuvěřitelné.
„Vidíte, i se sbornou se dá hrát po našem. Ale pozor, ještě není konec,“ varoval o přestávce trenér Pitner. Při vyloučení Karla Masopusta snížil Blinov. Další jeho nájezd Dzurilla vyrazil. Jeden zklíčových momentů zápasu. Dvě a půl minuty před koncem druhé části to bylo znovu o dva góly. Po úniku Suchého sGolonkou střídačka osiřela, všichni se vrhli na led. A Golonka zůstal pod nimi.

Jiřík rozhodl zápas
Vprvních šesti minutách závěrečné třetiny složili reprezentanti maturitu. Před skvělým Dzurillou pracovali do úmoru. Drobili hru, zobležení rychle přecházeli do protiútoků. Ragulinův příklep se odrazil od tyčky. Krátce poté mohutný obránce narazil Jiříka na hrazení. Ten už nastupoval sbolestivě zraněným ramenem a po tvrdém střetu sbezvládnou rukou opustil kluziště. Při nejbližším střídání se však vrátil na led. A rozhodl zápas.
Čtyři minuty před koncem založil útok Golonka. Jiřík si podél mantinelu najel na svoji oblíbenou parketu u brankové tyče. Už mockrát mu to takhle vyšlo. A vyšlo to i tentokrát. Golonka předstíral, že vystřelí. Konovalenko padl na kolena, ale puk dostal „Brambor“ Jiřík. A vklidu zasunul do brány – 5:2!
To bylo včase 56:01. Skvělé, ale zdaleka ne konečné. Za třicet vteřin to po gólech Polupanova a Majorova bylo jen 5:4. Ač hráči protestovali, že Majorov dopravil kotouč do branky kopnutím brusle, rozhodčí ukázali na střed kluziště. Do konce zbývalo sto padesát vteřin. Dvě a půl minuty.

Strhující závěr dospěl kvrcholu. Dělovky Blinova a Ragulina vyrazil Dzurilla špičkou brusle. Sedmnáct vteřin před koncem odjel Konovalenko zledu. Šest proti pěti. Suchý, Machač, Golonka, Ševčík a Jiřík však srdnatě bránili.
Útok střídal útok. Osm vteřin do konce. Shluk před Dzurillou. Na ležícího gólmana spadli další hráči. Kde zůstal puk? Dzurilla ho podržel lapačkou před brankovou čarou. Pravou rukou se ze všech sil zapřel o tyčku, aby ho i skotoučem nevtlačili dovnitř. Pod tíhou těl se nemohl vzepřít. Rozhodčí konečně zapískal. Dzurilla pomalu vstal a kotouč mu podal.
„Než jsem se stačil nadechnout, byl konec,“ uvedl později. Vhazování u jeho branky. Vlevo od ní. A tam hra také skončila. Fantastický zápas. Fantastické vítězství. Dzurilla zmizel pod pyramidou těl spoluhráčů. Po sedmi letech dokázali zvítězit na mistrovství světa či olympiádě nad hokejisty SSSR. Stadion bouřil, vhledišti se radovali i další sportovci. Včetně skokana na lyžích Jiřího Rašky, který vGrenoblu získal zlatou a stříbrnou medaili, a bronzové krasobruslařky Hany Maškové.

Víc možností, nevyšla ani jedna
„Půlnoční senzace: Vítězíme 5:4,“ stálo na titulní stránce deníku Československý sport. Dál se vněm psalo: „Říká se, že dnes už se zázraky nedějí, ale to, co dokázalo naše mužstvo, je neuvěřitelné! Jak vstoupilo do historie našeho hokeje naše poslední vítězství (8:4) nad týmem SSSR na světovém šampionátu 1961 vŽenevě, tak vstoupí jistě i toto. Sedm let jsme na ně čekali, doufali, zatracovali, pochybovali a zase doufali.“
„Splnil se sedm let trvající sen – vyrovnat si smistry světa a olympijskými vítězi jako noční můra tíživý účet soustavných neúspěchů. Grenoble jim to dopřál: vutkání, vněmž každý hráč vydal ze sebe do poslední špetky vše, co si za léta učení hokejovému umu nastřádal,“ jásal týdeník Stadión.
„Čechoslováci zvítězili naprosto zaslouženě po výkonu, který divákům vyrazil dech. Zahráli výborně po taktické stránce. Mužstvo Československa bylo tentokrát – na rozdíl od předcházejících utkání – jednolitým celkem, který šel za jediným cílem: za vítězstvím,“ stálo ve švédském listě Dagens Nyheter.
Podceňovaný tým po triumfálním čtvrtku rázem sahal po zlatu. Dokonce trojnásobném. Za olympiádu, mistrovství světa a mistrovství Evropy. Před závěrečným hracím dnem ovšem mohlo konečné pořadí získat až devět různých podob.
Dvě znich slibovaly nejcennější medaili. Tři naopak až čtvrté místo. Nastala zajímavá situace. Mužstva SSSR, Kanady a Československa měla po deseti bodech. Pokud by naši vposledním zápase porazili Švédy, bylo zlato jejich. Bez ohledu na výsledek posledního duelu SSSR - Kanada. Porážka by naopak znamenala až čtvrtou pozici.
Nevyšla ani jedna ztěchto možností. Jako vždycky, když se moc počítá, mudruje a přemítá. Rozluštění olympijské tajenky vypadalo naprosto jinak......

XI. ZOH Sapporo 1972

Opravdu jsme se Sověty měli prohrát?Co všechno se změnilo za čtyři roky, které uplynuly od svobodomyslné doby Grenoblu k Sapporu! Od 21. srpna 1968 byla naše země hanebně okupována sovětskými vojsky. A přituhovalo. Plíživá „normalizace“ přinesla obnovení starých komunistických pořádků zdoby po únorovém puči 1948. Znamenala atmosféru mlčenlivého strachu a nabývala stále nestoudnější podoby. I pod pěti kruhy vSapporu 1972 se dostalo československým hokejistům potupy. Před zápasem se SSSR byli kapitán týmu Josef Černý a jeho asistenti Jiří Holík a Václav Nedomanský vyzváni, aby tlumočili spoluhráčům „přání“ vyšších míst, aby soupeři pomohli kvítězství vturnaji.

Všichni byli proti
Rok předtím přitom naši Sověty na světovém šampionátu po remíze vprvním utkání vodvetě porazili. Vbitvách se SSSR se tehdy hrálo o víc než jen o výsledek. Zápasy stmelovaly národ, vítězství považovali za své všichni. Byla však méně častá než porážky. I proto se mezi lidmi šířila podezření, že tým má odkudsi nařízeno prohrát.
A vSapporu šlo o zlato. „Byl vytvořen tlak na mužstvo a na mě jako kapitána, na mé zástupce, abychom tenkrát Sovětům opravdu pomohli, že oni nám pomůžou zase třeba někdy jindy. Všichni byli jednoznačně proti,“ svěřil se po jedenatřiceti letech Černý vdokumentu České televize snázvem Hokej vsrdci – srdce v hokeji.

V Sapporu s návrhem údajně přišel sovětský trenér Anatolij Tarasov. Československo nakonec stejně prohrálo 2:5. Ale ať drzý požadavek vyšel ze strany soupeře nebo byl výplodem zvrácené podlézavosti někoho z naší strany, jeho arogance a bezohlednost přesně vyjádřila tehdejší poměry. Jak si později zvykli smířlivě říkat mnozí pamětníci i poslušní vykonavatelé normalizačních zločinů, byla zkrátka jiná doba.
Vůbec poprvé promluvil Černý o této záležitosti tři roky před natočením zmíněného dokumentu vrozhovoru pro přílohu deníku Sport: „Bylo mi třiatřicet a měl jsem asi vůbec nejlepší formu za celou dobu své kariéry… Odmítl jsem to já i ostatní hráči a vté chvíli jsem se současně rozhodl, že vreprezentaci už nebudu.“…

XIII. ZOH Lake Placid 1980

Brooks řekl: Tenhle okamžik je váš
Severské výběry sahaly po bronzu a zprvu kněmu měli blíž Finové. Vedli dvěma góly Mikka Leinonena. Potom však obránce Haapalainen stočil střelu do vlastní branky a soupeř se nabídnuté šance chytil. Konečný výsledek zněl 3:3 a to Švédům na bronz stačilo.
Všechny jejich góly vzápase natříleli obránci, jejichž nominace se před odletem do Lake Placid setkala vzemi sostrou kritikou. Jeden dal dvacetiletý Tomas Jonsson, který se později zařadil mezi klenoty New York Islanders a získal snimi dva z jejich čtyř Stanley Cupů. On a útočník Mats Näslund se na olympiádu podívali ještě roku 1994 vLillehammeru a bohatou kariéru završili ziskem zlata.
V pátek 22. února 1980 už šlo také o zlato. „Tenhle okamžik je váš,“ řekl před zápasem proti SSSR vkabině svým chlapcům americký kouč Herb Brooks. Ti pak na ledě dokonali hokejový zázrak. Ve frenetické atmosféře vyhráli 4:3 a udělali nejdůležitější krok na cestě za zlatem. Rozhodující gól vstřelil kapitán mužstva Eruzione deset minut před koncem.
Sověti měli tlak. Střídající Schneider nahodil puk do jejich pásma. U hrazení ho vybojoval Harrington, od něj se kotouč dostal přes Paveliche kmodré čáře na Eruzioneho. Chvíli počkal, pak vyslal střelu zápěstím přes blokujícího obránce Pervuchina. Rána prošla mezi beton a vyrážečku gólmana Myškina. „Myslím, že ji neviděl,“ komentoval Eruzione, jehož příjmení zní podobně jako erupce. Slabé slovo pro to, co nastalo vhledišti desetitisícové haly Olympic Field House.
Tým USA třikrát prohrával. Ale třikrát se mu podařilo náskok dotáhnout. Naději živil skvělý Jim Craig. Chytil 36 střel. Na opačnou stranu jich šlo 16. Na konci první třetiny vystřídal Vladislava Treťjaka méně zkušený Vladimir Myškin. Proč?
Vteřinu před koncem vyrovnal na 2:2 Mark Johnson. Treťjak puk nahozený zpoloviny hřiště jen odkopl betonem před sebe. Johnson se prosmýkl mezi dvěma obránci. Byl u něj strašně rychle. Rozhodčí ještě diskutovali, zda gól nepadl až po siréně. Sověti zamířili do šatny. Ale jakmile byla branka potvrzena, museli se vrátit na vhazování, které úvodní část hry zakončilo. Už bez Treťjaka.

Úplně jiný tým
„Nemyslím, že jsem měl být střídán. Do smrti na to nezapomenu,“ napsal Treťjak vjednom ze svých životopisů. „Už jsem udělal tolik chyb, že by mě to nesrazilo. Spíš nás všechny zaskočilo jejich enormní úsilí. A hráli skutečně jako tým.“ Tichonov později přiznal, že jednal na nátlak sovětských nadřízených.
Zdálo se, že tah zapůsobil. Zásluhou Malceva šla sborná na začátku druhé třetiny opět do vedení. Ale po další obrátce Mark Johnson ve 49. minutě znovu vyrovnal. Proti SSSR hrál úplně jiný tým než ten, který o třináct dní dřív dostal vNew Yorku deset gólů. Sobrovským nasazením a chutí.
Tentokrát však působili bezradně spíš Sověti. Tichonov dál věřil svým veteránům. Mladší, čerstvější hráče nechal na střídačce. Brooks se toho snažil využít. Vkrátkých časových úsecích točil čtyři formace. Hráčům SSSR těžkly nohy. „Bylo to poprvé, co jsem je viděl panikařit,“ řekl brankář Craig. „Jen vyhazovali puk dopředu a doufali, že tam někdo bude.“
Po čtvrtém gólu se i Herb Brooks na střídačce usmíval. Ale euforii svých svěřenců se snažil hasit. „Nabádal jsem je, že se musí dál držet našeho systému a taktiky. Viděl jsem už dost zápasů, které Sověti stačili vzávěru otočit. Nechali jsme se vedením trochu unášet. Bylo potřeba se zklidnit.“
Craig mezitím předváděl jeden skvělý zákrok za druhým. Osm minut před koncem bruslí vykryl bekhendovou střelu Alexandra Golikova. A 57 vteřin před koncem zastavil nebezpečnou šanci Petrova. Čím víc se stupňoval zoufalý nápor SSSR, tím víc televizní komentátor Al Michaels zvyšoval hlas: „Jedenáct vteřin. Už jen deset. Odpočítávání pokračuje. Pět vteřin zbývá do konce. Věříte na zázraky? Ano!“
Hráči, trenéři, maséři, ti všichni vyskákali na led a zavalili gólmana Craiga. Mike Ramsey a Jack O´Callahan si skočili do náruče, vobjetí upadli a váleli se po ploše. Budova vybuchla nadšením. Sověti vtichosti přihlíželi. Když se hráči loučili, poražení podávali ruce jako první. Johnson a Eric Strobel byli vybráni na dopingovou zkoušku. Včekárně se potkali sBorisem Michajlovem. „Hezký zápas,“ utrousil ruský útočník.....

XVIII. ZOH Nagano 1998

Cihly do zlaté zdiDominik Hašek a Robert Reichel vpřístavku haly Big Hat usedli za mikrofony. Zářili víc než ostré odpolední slunce nad vrcholky Japonských Alp. Byl podvečer šestnáctého dne zimní olympiády vNaganu. Před několika minutami skončilo finále hokejového turnaje. Na krku oběma visely zlaté medaile. Rozhodl o tom gól Petra Svobody ze 49. minuty zápasu.

Ohníčky vHlinkových očíchPrvní se na konci zápasu radoval Hašek. Na takové vítězství čekal celou kariéru. Ještě než se vteřiny dotrmácely kšedesátce, vymrštil ruce ke stropu. Divoce zahodil hokejku, až její konec zasáhl pod oko obránce Richarda Šmehlíka, který přijel gratulovat jako první. Potom se na něj vrhl Jiří Šlégr. A pak další a další.
Propuklo české šílenství. Jakmile se Hašek vymanil zhromady těl, začal rejdit po ledě jako smyslů zbavený. Když potom slyšel hrát českou hymnu, vhlavě se mu promítl celý hokejový život. Trenér Slavomír Lener objal kolegu Ivana Hlinku. Ten velký, silný chlap stál nehybně, byl naměkko. U hokeje toho tolik prožil, ale najednou se mu zamžil zrak, dojetí ho ochromilo.
„Víte, to bylo fajn, jak ti Rusové museli přijít a podat nám ruce jako vítězům. Bývaly doby, kdy to končilo naopak,“ pronesl Hlinka o dvě hodiny později, když předstoupil před novináře. Ve tváři mu už zářil úsměv, modrou košili měl zlitou od šampaňského. Každý věděl, co tím myslel. Byla to jeho odveta za Innsbruck 1976, kde sám hrál a kde uniklo našim hokejistům zlato jen o chlup. Bylo to zadostiučinění i za všechna další zklamání, kdy bylo vítězství tak blízko, a přece proniklo mezi prsty.
„Jak se cítím? To je nejčastější otázka, kterou slýchám od roku 1969, co jsem začal hrát za nároďák. Pánové, je to můj osmnáctý největší úspěch,“ opáčil Hlinka ironicky na otřepaný dotaz. Bezobsažná klišé nemohl vystát. „Na turnaj jsme jeli stím, že se nemůže nic stát. Prohrajeme sdobrým soupeřem a vrátíme se domů,“ rozmluvil se. „Za obrovský úspěch bych počítal postup do semifinále. A už vůbec bych nepočítal, že projdeme přes Američany a Kanadu.“
Než zase zmizel do útrob rozjařené kabiny, zaplály mu vočích plamínky: „Promiňte, musím jít. Je mi zima a nerad bych nastydl. Za pár dní nás čeká extraliga proti Slavii.“ Vtěch slovech byla obsažena celá Hlinkova filozofie. Neseděla mu patetická slova. Uchoval si povahu hráče. Zničeho nedělat vědu. Ať se vyhraje nebo prohraje, hlavně se ztoho nezbláznit. Získalo se zlato. Dobrá, ale musíme dál.....

Hašek na Hrad!„Po vyrovnávacím gólu jsme si připadali jako ve zlém snu. Ale sebrali jsme se. Věřili jsme, že když přežijeme prodloužení, na penalty vyhrajeme,“ řekl později Martin Ručinský. „Hašan nás před nájezdy uklidňoval, nebojte se, já to vychytám. A měl pravdu,“ přidal se Straka.
Při lednovém Utkání hvězd NHL Dominik Hašek zosmi nájezdů nepokryl pouze jediný. Na druhý pokus ho oklamal Joe Sakic. A ten se na semifinálové drama díval ztribuny. Zámořští novináři vyčítali trenéru Crawfordovi, že do série poslal Bourquea a nikoli Gretzkého.
„Dvacet let dokazuje, že je skvělý. Při All Star Game pravidelně vyhrává soutěž vpřesnosti střelby. Ptal jsem se i našich gólmanů. Doporučili ho. Je těžké si poradit po sedmdesáti minutách hokeje,“ omlouval se Crawford.
„Jsem zničený. Nejtěžší porážka, co jsem kdy zažil. Semifinále skončilo vnormálním čase nerozhodně, přesto jsme venku. Prohráli jsme vdovednostní soutěži. Obvykle si dokážete prohru nějak vysvětlit. Po semifinále jsme žádný důvod nenašli. Když jsme poprvé ztratili finále Stanley Cupu, věděl jsem, že se za rok třeba naskytne další příležitost. Tady už mě žádná nečeká. Ale jsem nesmírně vděčný NHL, že nám umožnila nastoupit volympijském turnaji,“ pravil Gretzky sočima jako skleněnky. Nakonec si zolympiády neodvezl nic. Vzápase o 3. místo Kanada prohrála sFinskem 2:3.
Robertu Reichlovi po semifinále vočích jiskřilo. „Cítíme obrovskou šanci. Pište si, že ji nepustíme.“ Postup mezi nejlepší čtyři celky nažhavil i fanoušky doma. „Hašek na Hrad!“ vymyslel kdosi. Hláška pak rychle zlidověla. V českých školách se neučilo, dopoledne se nepracovalo. Na náměstích, vulicích a hospodách bylo všechno vzhůru nohama. Mužstvo dostávalo do olympijské vesnice kilometry povzbudivých faxů.

Jednota téměř bratrská
Před finále hovořil Ivan Hlinka stroze: „Už jsme dokázali hodně. Ale ještě nás čekají Rusáci. A když už jsme se dostali až sem, bylo by dobrý, kdybychom je porazili.“ Rusové svedli semifinálový boj sFinskem, které předtím vyřadilo obhájce olympijského prvenství Švédy, nahlodané Samuelssonovou aférou. Se sbornou dvakrát srovnali krok, ale nakonec podlehli 4:7. Pět ruských záblesků obstaral kapitán Pavel Bure.
Druhý den už nacvičoval samostatné nájezdy. „Ještě než jsem začal hrát proti Haškovi, četl jsem knihu od jeho jmenovce. Dobrý voják Švejk,“ chlubil se literárními znalostmi ruský střelec stryskami vbruslích. „Znám tedy Hašky dva. Jeden byl slavným spisovatelem, druhý je asi nejlepším gólmanem na světě.“ Trefné srovnání. „Švejk porazil rakouské mocnářství. Hašek celý svět,“ znělo jedno zlidových hesel po finále.
S výjimkou třetího brankáře tvořili výběr Vladimira Jurzinova výhradně hráči NHL. Chyběli veteráni Larionov, Fetisov, po letech ve špičkovém hokeji se prý cítili unaveni, brankář Chabibulin se před verbíři reprezence zapíral. Zranil se Kovaljov, ale i bez něj se vtýmu sešlo devět pamětníků zlata zAlbertville 1992. Vsestavě se objevil také Sergej Fjodorov, jenž vtu dobu neměl smlouvu v NHL. Po olympiádě podepsal sDetroitem na šest let za 38 milionů dolarů.
„Ve sborné jsou ti, co chtějí pomoci. Přijeli dobrovolně a touží udělat co nejlepší výsledek,“ pronesl Pavel Bure. Na každém kroku pak zdůrazňoval až bratrskou jednotu ruského týmu, jakou při jiných příležitostech postrádal.

Přepište dějiny
„Po semifinále sKanadou už jsme měli jistou medaili. Ale pořád jsme si říkali, kurňa, přece se nevrátíme se stříbrem, bylo by škoda nezískat konečně zlato, když už jsme tak blízko. Doma nás oslavovali, ale pořád jsme měli jen stříbro. Stím jsme se nechtěli spokojit,“ svěřil se Dominik Hašek.
Poslední krok bývá nejtěžší. Tolikrát byli naši hokejisté blízko velkému vítězství, ale ztratili poslední zápas, který ještě potřebovali vyhrát. Složitější cestu play off, než byla vNaganu, si snad ani nešlo představit. Jenže český tým se bitvami se silnými soupeři zocelil. I porážka spozdějším finálovým soupeřem ještě ve skupině se ukázala jako prospěšná. Hráči zůstávali při zemi, zároveň však nabývali přesvědčení, že svoji historickou příležitost nepromarní.
Vnedělní ráno 22. února 1998 se zaplnila náměstí českých měst, vmilionech domácností svítily obrazovky. Bylo teprve pět hodin a 45 minut, vNaganu už měli odpoledne. Český tým vyjížděl vhale Big Hat kvelkému finále. Stál před branou triumfu, jaký do té doby náš hokej nezažil. Do zlaté zdi chybělo přidat poslední cihlu.
Byly to hokejové šachy. Hrálo se opatrně. Vpolovině zápasu projel celým kluzištěm Jágr, uvolnil se přes Kravčuka, ale jeho střelu zastavila tyč Štalenkovovy branky. „Snad poprvé vživotě mě nemrzelo, že jsem takovou šanci neproměnil. Vstřelit gól by možná byla chyba, protože bychom začali dřív bránit. Bylo to vlastně velmi taktické,“ smál se po zápase.
„Před poslední třetinou, kdy byl stav pořád 0:0, jsem všatně klukům řekl, že vtomhle mužstvu se nenajde hráč, který by byl schopen prohrát tak velký zápas. Stáli jsme na prahu hokejové fantazie,“ řekl Robert Reichel. Po ráně Hejduka na začátku třetí části spasila ruského brankáře vyrážečka. Nedlouho poté při nájezdu tři na jednoho Beránek podruhé vzápase rozezvoněl tyč. „Pomalu se mi začínaly vkrádat myšlenky, aby se tolik nevyužitých příležitostí nevymstilo,“ přiznal Hašek.
Petr Svoboda měl za sebou přes devět stovek zápasů vNHL, třikrát bojoval ve finále Stanley Cupu. Jednou získal prsten pro vítěze nejslavnějšího poháru, ale ještě nikdy nevstřelil tak důležitý gól jako necelých dvanáct minut před koncem naganského finále. Situace se vmnohém podobala té, po níž Šlégr skóroval proti Kanadě.
Patera vyhrál vútočném pásmu vhazování, tentokrát proti Fjodorovovi. Kotouč se na levé straně kluziště dostal kProcházkovi. Ten ho poslal na modrou čáru, kde už měl naládováno Svoboda. Ještě se stačil podívat, zamíchal pukem, vypálil. Polovysoká střela příklepem prosvištěla od modré čáry obranným pásmem, cestou škrtla o lýtko ruského obránce a zapadla do horního koutu branky. Michail Štalenkov nestačil lapačkou zasáhnout, Svoboda zaťal ruku kvítězoslavnému gestu – 1:0. Trochu šťastný gól, ale zasloužený.
Ke zlatu zbývalo 11 minut a 52 vteřin. Už jednou naši takhle nad Rusy vNaganu vedli, ale náskok neudrželi. „Všichni jsme byli jako vtransu a jen čekali, až rozhodčí pískne a bude konec,“ popisoval poslední chvíle Svoboda. Jiný gól už nepadl. Rusové ke konci odvolali brankáře a všesti usilovali o vyrovnání. Snad poslední ruský pokus zhatilo zakázané uvolnění. Třináct vteřin před koncem se vhazovalo vpásmu soupeře. Ručinský podržel hru na polovině soupeře. Hašek začal divoce skákat vbrance a mávat rukama. Už to věděl. Už stačilo jen odpočítávat. Dobojováno!
„Otevíráme zlatou bránu! Přepiště dějiny! Jsme olympijští vítězové!“ řval Robert Záruba. Svět se sklonil před uměním českých hokejistů. Už čtyřikrát sahali po olympijském zlatu, ale poprvé na něj dohmátli až teď. Volympijském Turnaji století. Na ledě se spustil gejzír české radosti. Ohromný řev, jásot, smích i slzy.

Zlatý věk hokeje
„Porazili jsme tři nejsilnější týmy, tři největší favority. Byl to neuvěřitelný pocit získat zlato vtakovém turnaji,“ vracel se Hašek.
„V play off jsme porazili tři nejsilnější mužstva a nikdo naše vítězství nemůže zlehčovat. Nevím, jestli existuje nějaký další takhle kvalitní tým. Třeba ještě někoho pošlou. Ale já už nechci. Jednu dvě sezony ve Slavii, potom nazuju bačkory a zapálím si fajfku,“ vysypal ze sebe po finále před novináři Vladimír Růžička.
I hokejisté zNHL by se po turnaji vrátili do svých klubů, ale chtěli poděkovat lidem doma za podporu a triumf si trochu vychutnat. Ani vyhecovaný národ nechtěl o své hrdiny přijít. A tak ještě před finále se začal plánovat triumfální návrat. Snávrhem přišli sami hokejisté, na poslední chvíli sháněli souhlas týmů NHL. Reichel, tehdy ve službách New York Islanders, ho dostal od generálního manažera až během zápasu o zlato. „Když vyhrajete, můžeš se zastavit vPraze. Pokud ne, letíš rovnou do New Yorku,“ stálo ve vzkazu…

XIX. ZOH Salt Lake City 2002