Kliknutím zvětšíteRežisér Vít Klusák se dlouhodobě věnuje různým společenským tématům, ať je to reklamní manipulace (Český sen), zneužívání pracovní síly (Vše pro dobro světa a Nošovic) nebo predátoři na sociálních sítích (V síti). Posledně jmenovaný film a jeho mimořádně úspěšný start v kinech stopla prakticky v začátku pandemie. A tak vzal dokumentarista po nějakém čase kameru a přes dva roky sledoval, jak česká společnost, zasažená stejně jako okolní svět covidem-19, tuhle přírodní lekci zvládá.
V jeho filmografii jde o výjimečný počin – jednak je to široké téma, které se beze zbytku týkalo všech, i „křováků“ (jak to ve filmu okomentuje jeden z aktérů), jednak se natáčení účastnila i Klusákova žena Marika Pecháčková. A stejně jako Barbora Chalupová u filmu V síti dala snímku bezesporu užitečný ženský pohled na věc. Výjimečně sáhl Klusák i k observační metodě, nic nehodnotí, neprovokuje aktéry otázkami, nestylizuje dění před kamerou.
A přináší výjevy, na které jsme už téměř zapomněli – prázdné ulice, zavřené obchody, minimum aut, spiklenecké hloučky přátel scházejících se pokoutně mezi lockdowny, okýnka s jídlem i pitím, ruch špitálů, šťourací testy, všudypřítomné roušky. Je cenný v tom, že nahlíží do míst a situací, u nichž jsme být nemohli (nebo nechtěli) – do vypjatých pouličních protestů, improvizovaných koncertů uprostřed vnitrobloků, na balkony seniorů, do komorních svateb, sportovních tréninků v suterénním bazénku či šatnách a samozřejmě šití roušek, jež spojilo lidi.
Naháči i aktivisté
Klidné záběry střídají dramatické, naštvané aktivisty unavení lékaři. Vážné chvíle u těžce nemocných pacientů vyvažují momentky úsměvné a takřka absurdní, třeba formanovsky laděná scéna z nudapláže, kde naháči v rouškách řeší buchty a tvaroh.
Jsme také svědky toho, jak se měnila společenská nálada od sounáležitosti k agresi. Vedle různých sociálních a profesních skupinek dostávají o něco větší prostor vybraní solitéři: operní zpěvačka Monika známá svou prací u kasy v marketu, biolog Jaroslav Flegr, antivaxerka Jana Peterková nebo dokumentarista Karel Vachek, který s rozkošným filozofickým nadhledem komentuje mezi knihami a gramofonem situaci: „Tak tu sedím a čekám na smrt, nevím, kdo mi ji přinese, nebo kam si pro ni dojdu, a užívám si to.“
Reflexe, nebo hádky?
Zvolený černobílý formát výborně funguje, vyostřuje danou výpověď i důležité detaily a zároveň nabízí očistné poetické záběry míst, jejichž krása nám v každodenním shonu uniká. Zachycují to, co během pandemie vystoupilo jako podstatné: mimo jiné městskou přírodu, kterou vytlačujeme a která se hlásí o slovo. Jeden z posledních záběrů na rostlinku krčící se v městské dlažbě nepotřebuje další komentář. Výborně pracují tvůrci i s hudbou, v níž se mísí valčík s francouzským šansonem či italským popěvkem, a jež dotváří zvláštní, místy až bizarní atmosféru panoptika, jež sledujeme.
Je to dobrý dokument. Je v něm velký kus empatie i humoru, snaha zachytit to, co jsme zažívali. Je dobře, že vznikl, protože lidská paměť je rafinovaná. Nebyla to lehká doba, ale dala nám užitečnou lekci, kterou bychom neměli vytěsnit jako zlý sen. Film ji připomíná. S lehkou otázkou v podtextu, co jsme si z ní vzali a zda jsme schopni sebereflexe, nebo dalších hádek a ledabylosti k planetě.
3
Cestujeme
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
