Pro Flétnu je ctí, že pan biskup souhlasil a před rokem jsme se mohli pustit ve společných rozhovorech v jeho pracovně do přípravy této knihy. Jako tazateli, ale i vydavateli mi šlo o to, aby se lidé nad jejími řádky nenudili. Proto mezi otázkami neexistovala žádná, jež by byla tabu. Setkáváme se tak například s reakcemi člověka z činné katolické hierarchie na témata z dějin, jako například: křížové výpravy do Palestiny, inkviziční tribunály, conquistu Latinské Ameriky, tragédii Mistra Jana Husa nebo vztah církve a svobodného zednářství. Pan biskup v knize také nesouhlasí s převládajícím míněním religionistů, že Češi jsou národem agnostiků, tedy bezvěrců, a naopak si myslí, že u současných Čechů převládá víra v „něco“, což definuje jako předstupeň víry v Boha. Věc se má totiž tak, že máme v čele naší diecéze osobnost, o které se nejen šušká, že by mohla jednou na svatovojtěšském stolci v Praze navázat na práci kardinála Miloslava Vlka. Čteme-li v knize slova Dominika Duky o tom, že nevnímá pomluvy ani anonymy na druhé a že se každého člověka snaží přijímat tak, že je lepší, než jak o něm vypovídají druzí, zamrazí nás. Tak nějak by to přece mělo být… Dominik Duka ale není jen „superman“, a to snad mezi řádky vycítíme také. Dojemné jsou vzpomínky na jeho maminku, prostou ženu ze Šumavy, s povzdechnutím, že s odchodem její generace naši společnost prakticky opustila generace lidí, pro kterou byla oběť každodenní samozřejmostí. Vedle toho můžeme vnímat jinou samozřejmost dnešních generací, kterou se stává každodenní, o víkendech ještě vyšperkovanější, zábava. Část knihy proto odvážně analyzuje i evropskou současnost, která nezadržitelně směřuje ke společnosti, v níž navzdory probíhajícímu babyboomu budou převládat ti „dříve narození“. Pozoruhodná je i skutečnost, že osobními přáteli pana biskupa jsou oba dva naši polistopadoví prezidenti, jak Václav Havel, s nímž Dominik Duka v 80. letech seděl ve vězení v Plzni na Borech, tak i současná hlava státu Václav Klaus. Většinou platí, že kdo má rád Václava Havla, nerozumí Václavu Klausovi. A naopak. Proč tomu tak je, napoví naše kniha. Její název V Duchu Pravdy není pouhou metaforou, vychází z biskupského hesla Dominika Duky – In Spiritu Veritatis – a upozorňuje na existenci pravdy jako takové. Existuje-li, měli bychom k ní zaujmout nějaký postoj. Staví-li se k ní někdo tak, jako příslušník elity českého národa Dominik Duka, za kterého ho jednoznačně považuji, pak je to pro nás ostatní dobré svědectví. Jakýsi pevný bod, kterých není nikdy nazbyt.

Martin Leschinger