V inscenaci, která vznikla na námět francouzského divadelního představení Le Bal a známého filmu italského režiséra Ettore Scoly, se totiž téměř nemluví. Drobné životní příběhy i velké dějinné změny vyjadřují herci jen tancem a mimikou. Pro snadnější orientaci diváka pomáhají s časovým ukotvením jednotlivých scén útržky rozhlasových zpráv s těmi nejdůležitějšími událostmi v historii země.

Pardubické divadlo není jediné, které se rozhodlo uvést na svých prknech Tančírnu. Přesto každá inscenace tohoto díla je originálem, jelikož náplň si určuje inscenační tým sám. Libreto v tomto případě napsal režisér Petr Novotný. I s ohledem na kontext, ve kterém pardubická Tančírna vznikla, jsou zde více akcentovány „velké“ dějiny před drobnými osobními příběhy. Novotný zaměřil svou pozornost na všechny české a československé prezidenty, kteří se objeví i na jevišti. Pro snadnější pochopení jednotlivých scén tedy není od věci si před návštěvou divadla připomenout podobizny těchto státníků.

S výběrem důležitých momentů české země by se vždy dalo polemizovat (třeba politické procesy 50. let nejsou v inscenaci příliš tematizovány), ale tvůrčí tým se vždy musí rozhodnout, co vypustit a co zachovat. Jinak by taneční představení mohlo nabobtnat do nesnesitelných rozměrů. V Pardubicích ho stihnou odehrát bez přestávky za zhruba 100 minut a obsahuje mnoho skutečně povedených scén.

Mezi ty emocionálně nejsilnější patří okamžik, kdy po osvobození z nacistického područí zní z úst herců nesměle zpívaná česká hymna, kterou hrubě přeruší burácivá ruská píseň. Nebo když v normalizační sekvenci Martina Sikorová přinese na forbínu fotku Jana Palacha a zůstane vedle ní zhrouceně ležet, zatímco se kolem ní bujaře slaví za doprovodu písní Michala Davida či kapely Boney M.

Novotný se snažil ve zkratce zachytit i osobnostní charakteristiky jednotlivých prezidentů, což se většinou celkem podařilo. Snad jen rozporuplnou osobnost Edvarda Beneše se přiblížit nepovedlo, což je ovšem vzhledem k omezenému prostoru pochopitelné. Ztvárnění Václava Klause pak působilo poněkud lacině, byť se dočkalo bouřlivé reakce diváků.
Na pardubických hercích není znát, že s podobným typem představení nemají příliš zkušeností. Značný podíl na úspěchu této inscenace má také choreografka Petra Parvoničová, která dokázala pohybovou stránku Tančírny poskládat do smysluplného tvaru.

Nová inscenace je zdařilým ohlédnutím za našimi nedávnými dějinami, diváka dokáže pobavit, dojmout a v některých případech možná i poučit.

Hodnocení Deníku: 80%