Ještě na jaře si učitelka výtvarného oboru choceňské umělecké školy Hana Voříšková myslela, že distanční výuka bude krátce, jen na přechodnou dobu. Jenže na podzim se ukázalo, že vzdělávání na dálku bude i pro umělecké školství nadlouho každodenním chlebem. A tak přišel nápad přenést umění na ulici.

„Živá setkání jsou velice důležitá. Hledala jsem nějaký legální a bezpečný způsob, jak se vidět. A taky způsob, jak děti motivovat k práci. To je velmi těžké. Motivovat je mělo to, že se na své dílo mohou jít podívat ven, mohou jej ukázat někomu jinému,“ vrací se Hana Voříšková k první výstavě ve veřejném prostoru, nasvíceným vitrážím v zámeckých oknech.

Zafungovalo to, výstava měla výborný ohlas. „Tím, jak se karanténa neustále prodlužovala, začala jsem už trochu systematicky přemýšlet, co by se dalo podniknout venku,“ dodává učitelka výtvarného oboru.

Následovala výstava lampionů u zámku nebo svatováclavská procházka kolem výlepových ploch, na kterých z plakátů promlouval patron české země svatý Václav. Město Choceň má světce ve svém znaku. „Mám ohlasy z rodin, ale i veřejnosti, že je to potěšilo,“ dělá radost autorce nápadu.

Vedle Choceňských praporků si v současné době mohou kolemjdoucí v centru Chocně prohlédnout i výstavu od srdce, obrazy umístěné na sloupech veřejného osvětlení. Vítr si vzal k srdci, že má poselství dětí šířit dál a několik praporků při nedávném poryvu odnesl. Je však možné, že se dílka vytvořená pro povzbuzení mysli lidí zatřepetají i na jiných místech.

„Chci zkusit do jejich šití zapojit i choceňskou veřejnost. Loni se hromadně šily roušky, leckdo šít umí. Když se jich nashromáždí dost, budu hledat další místo v centru Chocně, kam je pověsit,“ podotýká Hana Voříšková. Zájem už projevily místní ženy, které šijí patchwork. Výzva putovala mailem i do jiných koutů republiky.

„Symbolicky bychom si tak mezi městy mohli podat ruce, když nesmíme cestovat. Už se mi ozvaly kolegyně z pardubické zušky, že šijí, takže praporky budou i v Pardubicích a možná se výzva chytne i jinde,“ nastínila učitelka.

Do dlouhého plánování, co bude po koroně, se Hana Voříšková nepouští.

„Netuším, jak dlouho to potrvá. Plány si nedělám vůbec. Čím dál víc se učím jednat teď a tady. I dřív jsem měla ráda improvizaci, ale teď se to intenzivně prohloubilo. Je to pro mě dobrá škola. Reaguji nejen na celkovou situaci, ale i tu momentální, kdy pozoruji reakce dětí a hledám pro ně osobní úkol na tělo, něco, co by je v tu chvíli bavilo,“ uzavírá.