V sobotu skončil 51. ročník mezinárodní Kocianovy houslové soutěže, do níž podali přihlášky mladí houslisté ze 13 zemí světa. V čele mezinárodní poroty poprvé stanul Pavel Hůla, houslový virtuos, který je primáriem světově proslulého Kocianova kvarteta. Pavla Hůlu požádal Deník o krátký rozhovor.

Jste třetím předsedou poroty v historii soutěže po takových osobnostech, jakými bezesporu jsou Václav Snítil a Ivan Štraus. Pro vás je to jistě velmi zavazující, je to velká zodpovědnost. Jak se vám s porotou pracovalo?
Stát se předsedou poroty bylo pro mne hodně složité. Když mi volali z organizačního výboru, rozhodně jsem hned neřekl ano. Jako řadový člen poroty jsem byl v pohodě. Snažil jsem se k práci porotce přistupovat zodpovědně, ale měl jsem také čas se set〜kávat s přáteli, užít si atmosféru soutěže. Teď, po čtyřech dnech předsedování, musím přiznat, že jsem hodně unavený a přitom mě hned tak něco neunaví. Ústí jsem si sice neužil, ale ta práce mě rozhodně těšila. K tomu přispělo, že porota pracovala v zásadní shodě. Byly minimální diskuze, měli jsme hodně podobné názory. Možná v tom hraje roli i skutečnost, že pět členů z devítimístné poroty je vlastně nepřímými žáky Mistra Jaroslava Kociana. To představuje i jistou kontinuitu, že soutěž půjde v intencích odkazu Jaroslava Kociana. Zásadnější diskuze byla snad jen v první kategorii nejmladších houslistů, kde jsme se ale nakonec jednohlasně rozhodli neudělit první cenu.

Jak hodnotíte celkovou úroveň 51. ročníku soutěže?
Letošní soutěž možná poznamenal fakt, že jsme neudělili první cenu v nejmladší kategorii. Ve čtvrté nejstarší kategorii jsme zase cítili, že někteří ze soutěžících zvládali povinnou skladu jen s komplikacemi. Ona ale byla mimořádně těžká. Možná byl letošní ročník trošičku slabší, než kupříkladu jubilejní padesátý. To se ale může příští rok změnit.

Letos se v mezinárodní konkurenci i díky vítězi Šimonu Michalovi prosadila česká houslová škola. Výrazně úspěšní byli ale také Poláci…
Měl jsem trochu strach, když jsem viděl, že počet zahraničních účastníků už i převyšoval počet českých soutěžících. O Čechách se říká, že jsou konzervatoří Evropy a já bych si přál, aby to tak ještě dlouho zůstalo. Poláci byli vždycky kvalitní houslisté a ta tradice pokračuje. Vím, že i ve světě se pohybuje spousta skvělých polských houslistů. Příliv dobrých polských soutěžících k nám určitě bude pokračovat, navíc to k nám mají blízko.

Ve dvou letech po sobě se stali laureáty soutěže bratři. Loni Matouš Michal, letos Šimon Michal. To ´Kociánka´ nepamatuje. Slyšel jste oba, jak hodnotíte výkon mladšího z bratrů, Šimona? A jak se sám díváte na oba?
Je to samozřejmě trošku výjimka, i když v předchozích letech dokázaly zvítězit také dvě sestry z Norska, ale ne ve dvou po sobě jdoucích ročnících. Bratři Matoušovi jsou skvělí, především technicky vybavení. Už před soutěží jsem si říkal, že mladší z bratrů, Šimon, to bude mít hodně těžké, když před rokem vyhrál starší Matouš a je teď slavný a od něho se čeká, že také uspěje. Ale on svou roli skvěle zvládl. Výborně zahrál, psychicky byl naprosto v pohodě. Hrál Brahmsův koncert, což dokáží opravdu jen ti nejlepší. Nastoupil naprosto soustředěný a připravený… Oni oba na sobě samozřejmě ještě budou pracovat, hlavně po stránce interpretační, kde podle mého rezervu mají. Ovšem na to mají ještě čas, na to je další studium. V patnácti, šestnácti letech ještě nejsou hotoví. Pokud vím, v létě mají jet na nějaké kurzy do Ameriky. Myslím si, že mezi nimi je taková zdravá rodinná soutěž, která všemu může jedině pomoci.

Úspěch v Kocianově houslové soutěži znamenal pro řadu našich i zahraničních houslistů první významný krok v umělecké kariéře. Mnozí jsou dnes proslulými virtuosy. Jak vidíte budoucnost bratrů Matoušových?
Já bych jim úspěch velmi přál. Ovšem budoucnost je otázkou pro nás všechny. Někdy říkám trochu pesimisticky, že naše generace je už známá a že to prostě nějak doklepeme. Co budou ovšem dělat ti mladí, kterým je dnes deset až patnáct let a za deset let budou v branži? Někdy si pesimisticky říkám, kdo je bude poslouchat?

Musím se zeptat i na organizační úroveň letošní Kocianovy houslové soutěže. Jak ji hodnotíte?
Nová hudební škola, v níž teď soutěž probíhá, je úžasná. Moje manželka přijela do Ústí po osmi letech a byla doslova unesena. Školu viděla poprvé a prohlásila, že by nevěřila, že je v Česku něco takového ještě možné. K té škole můžeme Ústeckým jen gratulovat. Něco takového se vidí opravdu málokde. Druhou stránkou je pak organizace. Při setkání se zahraničními účastníky uvedla jedna paní ze Srbska, nevím, zda to byla profesorka, nebo maminka jednoho ze soutěžících, že by byla ráda, kdybych vyjádřil organizačnímu výboru poděkování za veškerý servis, kterého se jim v Ústí dostalo. Zdůraznila nejen to, že vše výborně fungovalo, ale také fakt, že se na ně všichni usmívali. Byla úplně nadšená. Načež zvedl ruku pán z Francie a řekl v podstatě totéž, jen v jiném jazyce. To je velmi důležité. A já jsem byl velmi rád, že jsem to organizátorům soutěže mohl vyřídit před zahájením závěrečného koncertu vítězů a laureáta z jeviště Roškotova divadla. Řadu organizátorů znám, některé už čtyřicet let. Jsou to obrovští nadšenci, bez jejichž obětavé práce by soutěž nemohla být. Patří jim velký dík!