A v tom je právě potíž. Kunčinský „Gedenkbuch“ je typickým produktem sudetoněmeckého vzpomínání na starou vlast. Důvody, proč pamětní knihy, které má většina německých obcí bývalého Hřebečska, odsunutí Němci vydávali, shrnul Walter Preissner.

„Aby nezapomněli na svou starou vlast, aby především v naší mladé generaci byla uchována vzpomínka na krásnou vlast, poněvadž to bude právě její úloha navázat jednou tam, kde se muselo před deseti lety přestat,“ píše v nově vydané knize Kunčina v průběhu věků.

V podobném duchu hovoří i Josef Dworschak. „Tu vyrůstá pro vyhnance z domova nová úloha. Se sebevědomou hrdostí upozorňovat na historické souvislosti, abychom ochránili druhou poválečnou generaci v Německu před kolektivním komplexem viny“.

Knihy o domově podle Dworschaka, který byl za jejich vydání oceněn čestným uznáním Sudetoněmeckého Landsmanšaftu, nejsou jen vzpomínkovými alby. „Naším úkolem je mluvit o tom, jak velkým kulturním činem Němců bylo osídlení a kultivování východních zemí ve 12. a 13. století,“ nabádá krajany.

Tím se dostáváme k sudetoněmeckému pojetí dějin, které je mezi někdejšími hřebečskými Němci stále přítomné, a nyní 70 let po odsunu a 20 let od podpisu Česko-německé deklarace, je jako historická „pravda“ prostřednictvím vůbec první, česky psané publikace o Kunčině předkládáno současným obyvatelům obce.

Středověká kolonizace je jedním ze středobodů sudetoněmeckého vzpomínání. „Kunčina, jako většina obcí v Hřebečské župě, je prastaré německé sídlo a bylo obydleno a obhospodařováno po staletí až do roku 1945 německými lidmi,“ píše Ludwig Glatzner.

Smutné je, že ničím nepodloženou tezi o sedmi stoletích existence německého Hřebečska, které se jako etnografický region ve skutečnosti konstituovalo až v 19. století, sdílí i autor předmluvy, jež měla podle slov editorky zasadit přeložené texty do historického kontextu.

Podobně David Lenhart tvrdí, že příchodu německých kolonistů předcházelo zpustošení Hřebečska tatarskými vpády, v jejichž důsledku se kraj ve 13. století vylidnil.

Naopak o tom, že před příchodem středověkých kolonistů, hovořících německými dialekty, kteří, jak naznačují doklady z nedaleké Moravské Třebové, zčásti pocházeli ze severozápadních Čech, byl intravilán Kunčiny osídlen slovanským obyvatelstvem, se její dnešní obyvatelé nic nedočtou.

Dokládají to archeologické nálezy, které v 60. letech objevil v bývalém lomu na těžbu písku Na Skalce, učitel Jan Berka. "Podle tvarů okrajů se hlásí část zlomků do první poloviny 13. století (po roce 1200). Keramika, která pochází polozemnice (chata částečně zahloubená do země), navazuje na starší domácí tradice výroby. V prostoru bývalého lomu zřejmě bylo zahloubených objektů více, ale byly zničeny těžbou," vysvětluje archeoložka litomyšlského regionální muzea Jana Němcová.

Původní osada se rozkládala v jihovýchodní části dnešní obce, mezi Hraničním a Kunčinským potokem. "Byla založená dříve, než došlo ke kolonizaci Borešem z Ryzmburku v polovině 13. století. První zmínka o Kunčině pochází z roku 1270. Osídlení je minimálně o půlstoletí starší," dodává Jana Němcová.

Podobně přistupují němečtí autoři k poválečnému odsunu, který je v jejich pojetí následkem násilného začlenění německé menšiny do československé republiky.

Příznačné však je, že místním důvěrníkem kunčinských krajanů byl v 50. letech Franz Fischer, který v obci v roce 1933 založil a vedl Henleinovu SdP a od roku 1938 byl místním vedoucím NSDAP.

„V důsledku pro nás nešťastného konce války začalo v naší vlasti dílo zkázy a zotročování radikálními živly českého národa. Po mnoho let skrývali Češi tajně hlubokou zášť vůči Němcům, která se vybíjela všemi možnými způsoby na těch, kteří měli svou vlast v pohraničí,“ tvrdí Walter Preissner.

A tak by se dalo pokračovat. Ovšem očekávat, ve světle podobných nacionalistických tvrzení, že nová kniha přispěje k lepšímu poznání společné minulosti, snad nemůže být ani myšleno vážně.