Představovat první dámu českého ska Janu Jelínkovou je pro pozorného posluchače čímsi víc než příslovečným nošením dříví do lesa. O zpěvačce oblíbených Sto zvířat se ale mnoho neví, rozhovory totiž poskytuje zřídka a v průběhu žamberského Jam Rocku svolila k jedné z mála výjimek. Důvod je nasnadě: přes týden, když zrovna nekoncertuje po celé republice, sedí v kabinetu holešovické základní školy a při vyučování malých dětí se napovídá až až. „Moji druháci už písničku Ty vole na základní škole znají a jejich rodiče chodí na naše koncerty,“ upozorňuje třídní učitelka 2.B na skutečnost, že oblíbené „skáčko“ už prosáklo i mezi nejmenší.

Co jsem stihl vypozorovat, tak hodinku na „jamrockovém“ pódiu jste využili dosytosti.

Lidi byli báječní. Já strašně miluju oční kontakt s diváky, potřebuju vidět lidi. Když se to od nich vrací, je to krásný.

Připadáte si před diváky podobně jako učitelka za katedrou?
Ani ne, to je úplně jiný svět. Škola mě víc vysává, tohle zase nabíjí. Ale i kantořina mě baví, jen se v ní člověk hrozně vydává. Na hudebním poli je to obráceně, saju z lidí energii, když přeskočí jiskřička, je to strašná energie, která nakopává.

Přeskočila i dnes?

Báječně.

Víte, nikdy jsem nepochopil ten váš neskutečně hluboký alt. Máte jej už od dětství?

Ne ne, v žádném případě, já jsem vždycky zpívala soprán a nikdo mi to nechce věřit.

Kdy se to takříkajíc zlomilo?

Mám pocit že kolem dvacátého roku. Zpívala jsem vždycky ve sborech, asi nikdo nepoznal, že můj hlásek prošel změnou, i ženy procházejí mutací, nejen muži. Asi jsem se ve vysokých tónech ukřičela (smích). Vždycky jsem ale hluboko mluvila, takže se to možná přirozeně svezlo dolů.

Podle toho, co říkáte, se věnujete hudbě už od dětství.

Odmalička zpívám ve sborech, ať to byl dětský sbor, pak dívčí, potom ženský a smíšený. Dokonce jsem zpívala i v cimbálovce, prolezla jsem vším možným. Až pak jsem se potkala s kluky a vznikla kapela.

Letos se Zvířaty slavíte dvacet let existence, a to je určitě důvod k malému ohlédnutí. Vzpomenete si na samotné začátky, spjaté u vás, Jana Kaliny a Tomáše Belka se studiem na pedagogické fakultě?

Když jsme zakládali kapelu, byl ještě pianista absolventem tohodle krásného ústavu. Kytarista studoval teologickou fakultu, basák Pepíček byl myslím strojařem nebo něčím takovým. S Honzou a Tomášem jsme studovali stejnou školu, ale nějak jsme se v ní míjeli. Paradox je, že s Honzou jsme se potkali ve sborovně školy, kde jsme oba učili. Bylo to v Holešovicích v Tusarově ulici, kde učím i teď.

Počkejte, po dvaceti letech stále v tom samém kabinetu?
Pořád, pořád. Jsem konzervativní, tak jako neměním kapelu, neměním po dvaceti letech ani školu. Učím malé čudlíky od první do páté třídy.

A vědí už děti v tomhle věku, že paní učitelka zpívá ve skupině Sto zvířat?

Vědí. Moji druháci už písničku Ty vole na základní škole znají a jejich rodiče chodí na naše koncerty. Ptají se mě, kdy budeme hrát v Praze.

Přidává vám skutečnost, že zpíváte v jedné z nejoblíbenějších českých kapel, u dětí na autoritě?

V tomhle směru jde všechno stranou. To musí člověk uhrát jinak!

Vraťme se zpátky do začátku devadesátých let. Tehdy to byla relativně nová muzika, jak na vás reagovali lidé, když jste poprvé vylezli na pódium?
Pikantní je, že jsme začali hrát tímhle stylem a ani sami více méně netušili, co to vlastně je. Až naši kamarádi nám říkali: „Vždyť vy vlastně hrajete skáčko!“ Tady o tom tenkrát nikdo moc nevěděl. Na druhou stanu my nejsme žádné ortodoxní ska. Říkáme tomu rychlá polka (smích).

Začali jste tedy hrát a nevěděli ani co přesně. Kapela ale šla opravdu rychle nahoru: v jednadevadesátém roce čtyřicet šest koncertů, další rok padesát osm a poté dokonce dvaasedmdesát. Dá se podobně rychlý vzestup něčím vysvětlit?
Doba byla báječná v tom, že jak skončil bolševik, lidi se uvolnili. Přijíždělo sem také hodně moc cizinců. My jsme třeba v pražské, ještě staré a neopravené Malostranské besedě hráli týden v kuse, bez jakékoliv propagace! Vždycky bylo narváno, chodili báječní lidé, bylo to skvělý.
Byla to sisyfovská práce, teď je takový boom ska, ale my si to odedřeli od začátků.

Dalším zajímavým momentem, který stojí za zmínku, je rok 1996. Tehdy jste odehráli turné po Spojených státech amerických.

Byli jsme tam dva měsíce, v září devadesát šest a pak hned v březnu devadesát sedm. Vzpomínky jsou báječný, máme deníček na internetu, každý si jej může přečíst. Byla to velká škola.

Už jste zmiňovala, že nehrajete ortodoxní ska. Hodně z vašich fanoušků oceňuje dovednost, s jakou do něj mícháte jazzové motivy, latinu nebo dokonce cikánské prvky. Kam si myslíte, že se Sto zvířat za dvacet let posunulo, vnímáte nějaký posun?

V kapele se vyměnila spousta hráčů a vždycky ten další byl lepší. Kdybychom se nevyvíjeli, to by bylo špatně.

Když jsme u toho obsazení, i dnes jsem viděl novou tvář, a sice tenorsaxofonistku. Navíc chyběl zakládající člen a textař Tomáš Belko. Nějaká nečekaná změna?
Je nás pořád deset, už od roku 2007. V Žamberku s námi byla na záskok Markétka, kluci saxofonisti ani jeden nemohl. Jirka je strašně zaměstnaný člověk a Tomášovi se nedávno narodila dceruška Sofinka, teď má trošku tatínkovské povinnosti.

Současný desetičlenný ansámbl natočil poslední dvě tematické desky Rozptýlení pro pozůstalé a Postelové scény. Kterou z nich si ceníte výš?

Je to vždycky tak, že nejvíc máš rád vždycky to poslední, ale všechno jsou to naše děti. Už teď děláme další věci, s každým cédéčkem jdeme dál, a to mě baví. Je fakt, že za Rozptýlení jsme dostali Anděla, to je krásný, báječný.

A vy osobně si nejraději zazpíváte jakou písničku?
Ono jich je tolik (zamyslí se), mě baví písničky, které fungují. Funguje Škola, funguje Nic.

Vidíte, já si vždycky říkal, že jste se narodila pro Dámu s čápem.

No určitě! To je o tom, že Tomáš Belko, který píše texty, mě dobře zná.

Potkal jsem se tu se Třemi sestrami a přemýšlel, jak vlastně může vedle Fanánka a spol. přežít kvítí v podobě harmonikářky Supice. Vy to máte podobně, jaký je úděl jediné ženy v desetičlenné kapele?
Mě vždycky zaráželo, že všichni, kdo se takhle ptali, říkali: hlavně ne ženskou do kapely! Ale mě to baví a myslím si, že kluky taky. Je s nimi legrace, čas od času se mi obmění (úsměv).

Po koncertu následují další dva víkendové, zvládnete jít v pondělí normálně do práce?

Taky si už někdy říkám, jak dlouho to ještě vydržím. Jenže lidi ti to vrátí zpátky.

JAN POKORNÝ