Jak se přihodilo, že jste se stal „hlasem“, který provází návštěvníky při představeních?
Asi od sedmé třídy základní školy jsem začal aktivně dělat divadlo. Hrál, zpíval, režíroval, psal texty, hudbu, konferoval, založil několik ochotnických souborů, hrál s profesionály, studoval konzervatoř, dělal rozhlas. V 70. a 80. letech jsem v Litomyšli konferoval plesy, koncerty, majálesy a pořady Mladé Smetanovy Litomyšle. Když koncem osmdesátých let rezignoval na pozici rozhlasového průvodce Smetanovy Litomyšle můj předchůdce, pan učitel Mlejnek, obrátili se pořadatelé na mne. Letos je to právě dvacet let.


Měnil se rozsah vašich rozhlasových relací?
Původně se „vysílalo“ nejen před představením, ale také o přestávkách i po skončení pořadu. Dnes mluvíme pouze před představením či koncertem.
Cílem vysílání je sdělit divákům některé organizační záležitosti, stručně informovat o díle, o autorech, o umělcích, nabídnout i další programy Smetanovy Litomyšle a především - jak se na dobrého hostitele sluší: diváky přivítat, naladit, motivovat a navodit pěknou atmosféru.

Co pro váš život festival znamená?
Smetanova Litomyšl – to pro mne vždycky byl největší svátek našeho města. Ulice, náměstí, všechno se uklízelo, čistilo, zametalo, zdobilo, vyvěšovaly se vlajky, v každém obchodě byla výzdoba, mnozí pamatují květinové plastiky atd. Prostě v celém městě byla cítit slavnostní atmosféra. A to všechno vyvrcholilo příjezdem Národního divadla. Ve městě, v zámeckém areálu, v obchodech i na plovárně jsme potkávali naše největší umělce: Hakena, Žídka, Kováře, Blachuta, Podvalovou… Smetanova Litomyšl – to jsou nejen nevšední umělecké zážitky, to je setkávání s nádhernými lidmi, nadšenými a vděčnými diváky a návštěvníky. Smetanova Litomyšl nás prostě nesmírně obohacuje.


Kdy jste byl poprvé na Smetanově Litomyšli?
Už jako šestiletý kluk jsem byl v roce 1949 na prvních dvou představeních. Můj otec – učitel na Masarykově průmyslové škole, dostal za úkol vytvořit podle návrhu scénografa Národního divadla dekorace na Dalibora. Odměnou za to dostal čtyři vstupenky na Dalibora a na Dvě vdovy.
Byl jsem tenkrát sice ještě malý, ale i tak pro mě bylo první jednání Dalibora pohádkovým zážitkem, na který jsem nikdy nezapomněl: úžasná hudba, bohaté historické kostýmy, slavnostní příchod krále Vladislava a statečnost Dalibora. Bohužel, druhé jednání mě už nebavilo a usnul jsem. Také na Dvě vdovy v zámeckém amfiteátru mám dodneška několik vzpomínek. Pamatuji na velké množství sedících i stojících diváků, na nádherné kulisy zarámované mezi stromy zámecké zahrady. A dodneška si pamatuji, že jsem se divil, proč ty umělkyně tak moc otvírají pusy.


To vypadá, že jste snad nikdy nechyběl na festivalu.
S výjimkou snad tří ročníků jsem každoročně byl na pořadech Smetanovy Litomyšle – buď jako divák, nebo jsem se aktivně zapojil do přípravy. Už v roce 1949 jsem „pomáhal“ při stavbě scény na Dalibora, jako dítě školou povinné jsem prodával divadelní programy, jako student připravoval a uklízel šatny v mateřské škole, vozil a rovnal lavice v hledišti, zajišťovali jsme noclehy umělcům a v současné době hlásím do festivalového rozhlasu.
Dodejme, že Vladimír Šauer skutečně divadlem žije, sám si v minulosti často zahrál scénky z pera Jana Wericha, řadu let vedl dětský divadelní soubor Vitamín S. V poslední době uvádí estrádní vystoupení souboru J. Janouška a sám si v některých scénkách i zahraje.