Je to pantomima moderního rázu. Jenže lidé mají pořád z mimů pocit, že to jsou nalíčení humorní umělci. Vaše skupina ji pojímá jinak. Proč?
Dnešní pantomima se vyznačuje tím, že dochází k propojování různých žánrů zejména proto, aby oslovila současného diváka. Člověk očekává mima v bílé masce, s rukavičkami a v pruhovaném tričku. Musíme pantomimu rozvíjet i o jiné pohybové disciplíny, abychom mohli formu přizpůsobit dnešním tématům. To je ekvilibristika, doprovázení se zvukem i hlasem, nebo skleněná koule. Jdeme tím směrem, kdy je hlavním výrazovým prostředkem tělo, které vyjadřuje různé příběhy. Za pomocí využití předností každého jednotlivého umělce. Když se to dá dohromady, vytvoří to silnou produkci. Kdybych to po nich chtěl, brzdil bych jejich progresi a oni by ztráceli motivaci. Zajímá mě jedinec, jeho identita, a to, co chce divákům říct.

Takže se snažíte bořit mýty o pantomimě.
Nemůžu říct, jestli by to takhle mělo vypadat, ale abychom lidi neodradili od předsudků v pantomimě, tak je musíme překvapovat a provokovat. Tím můžeme šokovat a zároveň věci, které děláme, nesmí být pouhou komerční zábavou, ale musí zaznít podtext, ať už filozofický, nebo metaforický, aby člověk přemýšlel. Až nedávno jsem si uvědomil jednu věc: když čteme knihu, příběh si vizualizujeme. U pantomimy je to přesně naopak. Když vidíme mima, tu knihu si v sobě píšeme. To je podstata, kterou se snažíme zachytit. Jde o to nebýt příliš konkrétní, protože klasické divadlo je hodně takové.

Jak to přesně myslíte?
Činohra je hodně konkrétní. Když řeknete slovo, člověk si to v řeči všechno převede, ale pokud mu to nabídnete se spoustou příležitostí za pomocí vizuálu a dovedností a technikou mimů, tak divák neustále musí přemýšlet. Jako byste otáčeli stránky a nevíte, co bude na další. Potom si vše dáte různě do kontextu. Proto tak skládáme i naši tvorbu. Na začátku hraji etudu Zrození světa a hned po ní následuje příběh Hrdina, která jasně říká, že teď a tady je člověk a voják, který reflektuje problémy současného světa. Jsou ukázané na jedinci. Člověk tak přijde domů, můžete ho to zaujmout. Když si pak pustí doma rádio a slyší o situaci na Ukrajině a v Rusku, vybaví se mu třeba tato etuda. To je úloha umění, aby reagovalo na sociální problémy.

Snažíte se lidem ukázat, jací dnes jsou. Je to ta správná cesta?
Nechceme ukazovat, jací jsme my sami, ale divákům chceme ukazovat, jací jsou oni. Mim na jevišti musí být velmi dobře připravený na to, aby mohl druhým ukazovat, kdo doopravdy je. Musí zvládnout všechny nástroje a aspekty. Tím myslím psychologické a duchovní aspekty tak, aby to pro diváka vypadalo, že je to hrozně snadné. To je například kolegova scéna s žebříkem. Lidé se u ní pobaví se u toho, ocení šikovnost, ale dokážou jít s ním a vnímat i to, že to všechno má hlubší smysl.Tak mě napadá, že v mé poslední ukázce v etudě Tý jo se lidé v podstatě smějí sami sobě.

Když malé dítě dostane mobil a sleduje erotická videa, to je hodně kontroverzní číslo.
Otevřete tím tabu, v tomto případě porno. Nikdo o něm nemluví, ale když se tomu lidé zasmějí, tak si uvědomí, že každý to zná a někdy ho viděl. Je to něco, s čím pracuji. Mé Zrození světa je zase báseň, která může být sice méně srozumitelná, divák si tady nemůže spojit nějakou životní zkušenost a proto je to ve výsledku méně oblíbené. Pro mě je to přitom asi to nejtěžší, co lze v pantomimě dělat.

Vypadá to hrozně jednoduše, ale odehrávají se ve vás dilemata, jak lidé přijmou takové vzkazy?
Dilema jsem měl. Zároveň to vyžaduje umění timingu. Ve chvíli, kdy to selže, tak i primitivní fór může vyznít hrozně trapně. To je velké umění mima, že dokáže přemýšlet dřív než divák. Pracuje s tím, že buď čas zrychlí nebo zpomalí. Reálný čas neřeší. Je to základ umění komedie.

Působí to vtipně, ale zároveň jste přímo na jevišti velice kontroverzní.
Když chcete říct něco kontroverzního, je to nejlepší udělat to přes komedii, protože to má tu hloubku. I když pro mima je to to nejtěžší. Jenže někdy i komedie může někoho urazit, když je provokativní.

Stávalo se to?
Mockrát se to stalo. Poznáte lidi, kteří jsou vyrovnaní sami se sebou, anebo to mají naopak. Když je člověk nevyrovnaný, nemá smysl pro humor.

A poznáte to?
Kdo se nezasměje provokativní komedii, nemá smysl pro humor a bere se moc vážně.

Zrození světa je zase jiná disciplína. Snažíte se tím ukázat to, jak jsme zranitelní?
Je to asociativní věc. Když jsem toto představení připravoval, vyhýbal jsem se narativnosti a pracoval jsem se symbolem a archetypy. Tělem se snažím vyjádřit vodu, oheň i tíhu lidstva a prvotní impulz, kdy se stvoří flora a fauna. Je to vizuální věc a vyžaduje to diváka, který si všechno dokáže představit a dá si to dohromady. Ve druhé půlce začíná příběh, kdy se zrodí člověk, který se potkává s Evou a jablkem. Je tam také symbol duše, která odlétá z našeho těla. Je to neukončené. Podívám se do diváků a tím chci říct: a teď je to na vás. Vy jste součástí toho, co je stvořeno a vy pokračujete dál.

Proč je důležité lidem ukázat, jací jsou?
Společnost je sobecká a vytrácí se souznění a harmonie s přírodou. Lidé jsou krutí ke druhým a tím i sami k sobě. Nemají duchovní cíle. A když je nemají, snadno je minou a kompenzují si to materiálnem. Chceme poukazovat na duchovní hodnoty, které se ztrácí. Někdy mám pocit, že už je člověk ztratil a už je marně hledá. Snaží se je najít právě přes matérii a to mi přijde velice smutné. Tím, že k divákovi promluvíte beze slov, donutíte ho přemýšlet trochu jinak. Jsme zvyklí komunikovat verbálně. Dáváme mu impulz, aby se podíval i do svého svědomí.