Vydal již více než dvě desítky titulů. Až na román Začít milovat, který je z prostředí věznice pro ženy, a pohádky pro děti, které vycházejí z pověstí a bájí jeho rodného kraje pod Kunětickou horou (Poklad na Kunětické hoře, Zač je v Pardubicích perník, Jak chutná v Pardubicích perník, Jak voní v Pardubicích perník, až na poslední vyšly ve druhých vydáních), více či méně pracuje s prvky žánru science fiction. Z posledních je třeba jmenovat Stín pavouka a Milenka půlnoc. Řadou povídek vstoupil i do detektivní literatury, což bylo korunováno sbírkou povídek Básníci nevraždí, vyšla v roce 2006 v Oftisu Ústí nad Orlicí. Nelze pominout ani autorovu rozsáhlou účast ve sbornících vydaných u nás, i mimo Českou republiku. Jeho nejnovější knihou je román Chvění, který nedávno vyslalo na pulty knihkupectví vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí. Je určen dospívající mládeži, ale troufám si tvrdit, že si na své přijdou i dospělí. Román je intimní zpovědí šestnáctiletého gymnazisty Jonáše Pilného.

Jeho vnímavýma očima vidíme lidi, kteří se pohybují okolo něho. Je třeba dodat, že jde o velice bezprostřední a hlavně současný pohled. Zcela bezelstně popisuje své nejtajnější myšlenky a rovněž i skutky, otce psychologa a matku učitelku, starší sestru Gábinu, kterou jeho rodiče adoptovali v domnění, že nebudou mít vlastní dítě. Spolužáky – zvláště Leona (s nímž zápolí o jednu dívku a jak už to bývá, střídavě ho obdivuje a nenávidí), docentku Mráčkovou, k níž chodí na pravidelné zdravotní prohlídky, svérázného profesora s přezdívkou Kuva Fix, profesorku Sofii Vostrou, která pochopí jeho touhu a pootevře mu vrátka do sexuální oblasti, a Elišku, na kterou si myslí, ale není si s ní ani na chvilku jistý…

Mohl bych vyjmenovat celou škálu postav a postaviček, které se Jonášovi či někomu z rodiny Pilných připletou do života, román je rozkošatělý jako strom, existuje v něm několik dějových linií. Některé z uvedených postav Jonáš vnímá vlastním pozorováním, další poznává prostřednictvím tzv. kapsáře, což jsou otcovy záznamy v počítači, k nimž se – pochopitelně tajně – dostane. Z nich vyčte mnoho o jeho postojích k životním problémům i jeho práci psychologa, ale díky tomu začínají i Jonášovy mindráky ohledně jeho vlastního zrození, nabízí se mu myšlenka o jeho možném naklonování. Zásluhou autorovy zkušenosti s tajemnem je i tato dějová linie natolik realistická, že ji přijmeme, ale nejsme si tak zcela jisti, do jaké míry zde použil fantazie inspirované moderními vědeckými teoriemi.

Macháčkův mladý hrdina je vnímavý a inteligentní chlapec a díky tomu, co se na něho hrne, se nevyhne ani myšlenkám na sebevraždu. V závěru se ale Jonáš vzpamatuje a text končí větou: Možná zejtra přinese den zase něco jiného, ale tentokrát jsem se rozhod pro život.

Román je vyzrálý a precizně fabulovaný, rozhodně netrpí rozvleklostí. Je nesporné, že vyslovuje mnoho z toho, čím žijí i dnešní mladí lidé, a nerozhodným či tápajícím může napovědět, co je důležité a co lze trochu ošidit, a v neposlední řadě: co je vlastně ten tolikrát zprofanovaný smysl života.