Andrewa Olsona nadchl prostor mezi arkádami, kde se představil v úterý orchestr mladých. „Byl jsem velice poctěn, něco takového jsme v Americe nezažili,“ nadšeně hovořil o zámeckém prostředí Olson. Také jeho pochválil dirigent Federico Corteze za výborný výkon, a to poklepem taktovkou.

Pane dirigente, orchestr slaví 50 let existence. Dá se spočítat, kolik mladých lidí v něm za tu dobu hrálo?
Mohlo to být kolem sedmi tisíc mladých muzikantů.

Kdo je nejmladší a kdy mladí lidé orchestr opouštějí?
Nejmladší hráč má dvanáct. Jakmile dovrší studium na střední škole, odcházejí.

Stejně jako Amerika je otevřená, je otevřený i váš orchestr? Kolik národností v něm hraje?
Víceméně se skládá ze samých Američanů. Spojené státy jsou multikulturní. Někteří členové však vlastní asijské pasy.

Po genetické stránce jste Ital. Je vám bližší hudba evropská, nebo americká?
Je těžké říci, která hudba je mi bližší, protože se necítím nikde jako doma. I přestože jsem původem Ital, žiji v Americe, cestuji po celém světě. Cítím se všude doma. V podstatě každá hudba je krásná, pokud se ji naučíte milovat.

Jaké to je dirigovat tak velký ansámbl, který se skoro ani nevešel na zámecké jeviště? Dýchala tu na vás stará Evropa?
Studenti turné považují za velký zážitek, zejména když hrají v českém prostředí českého skladatele. Myslím, že nasávali atmosféru.

Odešel jste z pódia první. Poté odcházeli vaši svěřenci a vy jste jim taktovkou klepal na čelo. Co znamená rituál?
Při zkouškách jsem přísný, proto jim po koncertě takto poděkuji a povzbudím. Američané nemají rádi jakékoliv dotyky, ale já jsem Ital, tak se jich dotknu alespoň taktovkou.

TEREZA BRÁZDOVÁ