„Obsahuje veselé příběhy, jakým způsobem jsem se dostal k tomu, že mi Elton John téměř rozdrtil pravici, nebo kdy jsem několik hodin preludoval na piano v hotelu a podplatil místního pianistu jenom proto, abych mohl na vlastní oči vidět Davida Bowieho. Všechno to směřovalo k momentu, kdy jsem si řekl, že bych zkusil mít vlastní kapelu,“ říká.

Jak jste prožíval dobu koronakrize?
Byl to samozřejmě šok, měli jsme nasmlouváno spoustu akcí. Letos uplynulo deset let od prvního veřejného vystoupení kapely na střeše Východočeského divadla. Tehdy jsme vůbec nepředpokládali, že se dostaneme až do CNN a dráha kapely začne tím, že to na Youtube náhodou uvidí Peter Freestone a Queen nám učiní nabídku. Chtěli jsme toto výročí uctít mnoha způsoby. Šlo o koncert s Komorní filharmonií Pardubice, který se musel dvakrát přesunout, open-air ve Žďáru nad Sázavou, výroční Galakoncerty s Danem Bártou nebo koncert v Semaforu. Každý další přesun vás ještě víc znejistí, protože už si říkáte, že to konečně je, ale pak se situace zase obrátí. Některé akce byly zrušeny bez náhrady, což způsobilo, že jsem najednou ze dne na den nevěděl, z čeho zaplatím daně a co budu za měsíc jíst.

Zakusili jste asi velkou nejistotu, nikdo nevěděl, co bude, opatření se měnila přes noc.
V této branži si nikdy nejste jistá, jestli budete moci splácet své závazky. I když jsme na určitý druh nejistoty byli zvyklí, toto byl razantní zásah, který nemohl nikdo předpokládat. Dopad zadnicí na dřevo byl poměrně bolestný. Nemohl jsem z toho spát. Bylo však důležité nebrečet a něco dělat. Měl jsem odpovědnost za další lidi v kapele, už je nás dvacet. Napnul jsem síly a snažil se, co šlo, přesunout na jiné termíny. Naštěstí se to ve většině případů povedlo.

Asi jste na rozdíl od jiných kapel neměli možnost dělat online koncerty.
To ne. Ale napadlo mě to. Když jsme s aranžérem Radkem Škeříkem zjistili, že to technicky není možné, chtěli jsme udělat společné online vystoupení s kytaristou Queen Brianem Mayem. Dokonce jsme už měli jeho part nahraný, ale pak jsme narazili. Nikdo z nás to neuměl technicky udělat tak, aby se to dalo sesadit. Na tom to krachlo.

Primátor Pardubic Martin Charvát
Ohlédnutí za koronakrizí očima primátora: Nesmíme se zastavit, říká

Karanténu jste využili k určitému ohlédnutí a dávali jste na Facebook příspěvky z minulosti.
Nazval jsem to Pirátské karanténní kino. Každý den jsem vkládal nějaké video, některá mě opravdu pobavila a musím říct, že máme za sebou spoustu veselých věcí a výborných setkání, která si člověk bude pamatovat do konce života. Díky tomu jsem si uvědomil, že máme veliké štěstí, že česká špička s námi chce spolupracovat. Před těmi deseti lety tomu nic nenapovídalo. Dojímalo mě, když mi naši fanoušci psali, že děkují, že jim vyloudíme úsměv na líci i v této době.

Takže jste měl možnost se zastavit a ohlédnout?
Jsem ten typ, který se moc neohlíží. Někdo slavný řekl: Jsi jen tak dobrý, jak dobrá je tvoje poslední deska nebo koncert. Tak to mám taky. Ustrnout v nějaké sebechvále je cesta do pekel. Pokud bych na koroně měl najít něco pozitivního, tak je to to, že jsem, představte si, k deseti letům kapely napsal knihu. Jmenuje se Skoro všechno nej. A je v ní skoro všechno nej.

Co to znamená?
Nej může být nejlepší i nejhorší. Je to úsměvné ohlédnutí nejen za dráhou kapely, ale i za tím, co jsem měl potěšení zažít. Nikdy mě nenapadlo, že si podám ruku s lidmi jako Elton John, George Michael, David Bowie nebo Queen. Při psaní jsem zjistil, že když jsme v 90. letech začali dělat rádio Panag, později Life, byl to nějaký větší plán shůry, který se odehrál bez mojí účasti. Až zpětně si říkám, že to dávalo smysl, akorát mi to tehdy nedocházelo.

Takže věříte, že se všechno děje z nějakého důvodu?
Asi jo. Nechci tím říct, že je to záminka pro pasivitu, to určitě ne. Reálný život plyne tak, jak plyne, a občas vám hodí do cesty velký šutr jménem korona.

Vraťme se ke knížce. Skoro všechno nej – co bylo nejlepší a co nejhorší?
Záleží na optice, kterou se na to člověk dívá. Myslím si, že leckdo očekává, že to bude triumfální popis nějaké cesty. Popis cesty to je, ale je všechno, jen ne triumfální. Jsem toho názoru, že když se člověk nepřizná k tomu, co podělal, tak mu nikdo nebude věřit ani ten zbytek. Cílem knihy je, aby lidi pobavila a vtáhla natolik, aby na chvíli zapomněli, co je trápí. A to si myslím, že je cíl kultury obecně.

V dnešní době jsou oblíbené takzvané fuckup nights, kdy osobnosti z různých oborů vyprávějí o svých průšvizích, které je posunuly dál. Jaký je váš největší fuckup?
Nejspíš jak jsem se ve třiadvaceti letech dostal na post sólisty v Big bandu Felixe Slováčka. V roce 1996 jsem byl z rádia vyslán na koncert Michaela Jacksona udělat reportáž, stepoval jsem tam dva dny v hrozné zimě a pořídil jsem si kombinaci několika chorob z podchlazení. Takže jsem pak ležel doma s horečkou a volal mi můj tehdejší šéfproducent, že je na večírku a musím hned přijet. Bránil jsem se tomu, nicméně za chvíli přijel řidič, nacpal do mě několik brufenů a jelo se. A byl tam Felix Slováček. Šéf mě táhl za ním a řekl o mně, že dobře zpívám swing. Pan Slováček nadhodil, ať se tedy předvedu. Tak jsem si dal na kuráž pět bourbonů, což byl hodně špatný nápad. Běhal jsem tam po rautových stolech mezi jídlem a dělal Elvise, no strašný. Když jsem slezl, Felix řekl, že to nebylo blbé a že by si uměl představit, kdybych zpíval s jeho kapelou. Považoval jsem to za milosrdnou větu. Ale měl nastat ještě větší fuckup. Najely mi brufeny s alkoholem a všiml jsem si, že tam sedí Felixova žena Dáda, kterou jsem předtím viděl jen jednou pracovně. Byl jsem rozradostněný z toho, že mě Felix pochválil, a řekl jsem si, že půjdu pozdravit Dádu. Dopotácel jsem se k ní a asi po deseti minutách jsem se jí svěřil, že její prsa byla druhá prsa, která jsem v životě viděl. V Návštěvnících. Dáda ani nemrkla a zeptala se, která byla ta první. Jen jsem hlesl: Jany Paulový. Tohle bylo v sobotu a v pondělí zazvonil telefon. Paní se představila jako produkční agentury Felixe Slováčka a nadiktovala mi termíny koncertů na půl roku dopředu.