Nepotřebuju být slavná, chci hlavně hrát, říká Veronika Malá

Napodruhé už to vyšlo a rok po absolutoriu přišla nabídka z Východočeského divadla Pardubice. „Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, moje rozhodnutí bylo jasné,“ říká Malá.

Než jste se dostala na konzervatoř, tak jste studovala pedagogiku…
Jo, protože mám maminku učitelku.

A uvažovala jste že byste u takového oboru zůstala?
Vůbec nevím. Bylo to o tom, že jsem se na konzervatoř napoprvé nedostala, byla jsem první pod čarou, tak jsem šla na pedagogiku. Hodně se tam zpívá a hraje, ale nevím, jestli bych u toho skončila.

Měla byste nervy na děti?
Možná jo, možná ne. Učím dramaťák a mám pocit, že nemám nervy na úplně malé pětileté šestileté. Po hodině už mám hlavu jak balon. S většími dětmi, jak už jsou tvárné a dá se s nimi pracovat a mluvit, už mě to pak baví.

Když jste se na druhý pokus dostala na konzervatoř, byl to splněný sen?
Byl. Když jsem se poprvé nedostala, měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Nevěděla jsem, co jiného bych dělala. Vždycky jsem byla tvrdohlavá, že jinudy cesta nevede.

Dokážete vybrat, co vám konzervatoř dala nejdůležitějšího?
To nejvíc? Asi samostatnost. Nebyla jsem v Praze s rodiči, ale sama. Ve škole jste od rána do večera, vlastně vám tam nikdo s ničím moc nepomáhá, ten život na konzervatoři je hrozně bohémský a je těžké nespadnout do nějakého mejdanu. Ta škola je taková otevřená, všichni jsou hrozně divocí a svádí to k tomu být takové zlobivé dítě.

Od řady absolventů jsem slyšela, že to člověka naučí mít ostré lokty.
To rozhodně, ale přitom je tam vlastně ta disciplína strašně malá. Když jsme na to prděli a moc do té školy nechodili, tak tam byly ty výhrůžky jako „vyhodíme tě“, ale než toho člověka vyhodili, tak ho nechali dojít do 4. ročníku. A potom ten člověk vůbec nevěděl, co má dělat. Spíš mi přijde, že ostré lokty člověk nemůže mít, když je ve škole a nemá dovolené hrát v divadle. Najednou vypadne ze školy a jak se má začlenit, když mu škola vůbec nedovolila do toho světa proniknout?

Přijde mi postavené na hlavu, že se učíte herectví a nemůžete hrát.
Je to postavené na hlavu. Vadilo mi víc věcí. Šli jsme třeba s naší paní profesorkou na večírek do divadla a pak k ní domů. Nebylo to o tom, že bychom museli mermomocí pít, ale tom, že jsme se stmelovali a bavili o herectví i mimo školu. Místo toho, aby vedení bylo rádo, tak to zatlačilo do kouta.

Nabídka z Východočeského divadla přišla rok poté, co jste absolvovala konzervatoř. Co jste v tom mezidobí dělala?
Sportovala, protože mám pocit, že sportovci mají stejnou energii jako my. Taky jsem hodně cestovala do ciziny a hledala jsem, co jiného bych kromě herectví mohla dělat. Takže jsem se napůl trápila, protože jsem nevěděla, jakou cestičkou se někam dostat. Říkala jsem si, že nebudu nikomu lézt do zadku a radši půjdu dělat něco úplně jiného a za malé peníze, než abych se nějak takhle na tu cestu dostala. Měla jsem pocit, že nejlepší únik je najít si ještě něco jiného a neoddat se jenom tomu, že nedělám to, co jsem chtěla, a budu z toho úplně v prčicích.

Dá se dělat herectví tak, aby člověk nelezl někomu do zadku?
Myslím si, že jo. Vždycky jsem byla povrchní v tom, že jsem si o sobě nemyslela, že jsem špatná herečka a stála jsem si za tím, že když tady jsem, někdo mě uvidí. Potom jsem viděla, jak to v branži chodí, že každý leze někomu do zadku. Hnusí se mi to, tak jsem si řekla „já to fakt radši nebudu dělat, než abych se ponížila sama před sebou“. Mám to takhle nastavené.

Jaká byla vaše první reakce, když přišla nabídka z Pardubic?
Byla jsem hrozně šťastná. Potěšilo mě, že to nebylo protekční. Bývalý dramaturg Zdeněk Janál se mnou kdysi pracoval a prostě si na mě vzpomněl.

Jak se vám tu zatím líbí?
Hrozně moc. Mám ráda jistotu, je tu hrozně skvělý soubor a strašně příjemní lidi. Všichni mě hned od začátku přijali a nemám tady pocit nějaké rivality. Já nejsem člověk, který potřebuje točit a být slavný, potřebuju ten proces zkoušení a dělání na něčem. To mi zatím stačí.

Dokážete si představit, že byste tu zůstala na pořád, nebo byste se chtěla posouvat na nějaký větší scény?
Rozhodně bych se chtěla posouvat, ale nevím jakou cestou. Zatím tu chci zůstat, ale nemůžu říct, jestli na celý život nebo na pět let.

Řada herců je tu celý profesní život. Dvacet třicet let. Já si to úplně nedokážu představit…
Já zatím taky ne, protože jsem rozjeté mládě, ale možná kdybych měla rodinu a věděla, že tady mám tu jistotu, že si můžu zahrát krásné role… Zatím to beru tak, že tady můžu dostávat role a vyhrát se. Vedle lidí, kteří tu jsou dvacet let, si připadám jako malinký zobáček a říkám si: „vždyť já budu oproti nim úplně na nic“. Je to chvilkami takové trošku stresující. Ale naučila jsem se, že všechno nějak přijde a že se to nedá korigovat.

Takže věříte, že co má přijít, přijde?
Ano, maminka mi to tak vštěpuje odmala. Myslím si, že je hrozně příjemné tomu věřit, i kdyby to tak nebylo. Všechno se děje z nějakého důvodu. Zatím mi to přesně tak vyšlo, když se něco nepovedlo, tak jsem si říkala, že se to nepovedlo proto, že za dva týdny přišlo něco, co se povedlo. A kdyby se to před dvěma týdny povedlo, tak už by se nemohlo povést tohle.

Když jste v souboru takové mládě, dávají vám to kolegové „sežrat“?
Právě že ne. Naopak je hrozně příjemné, že když dělám něco špatně, přijdou a poradí mi, než aby útočili a dávali mi to sežrat.

A srandičky si z vás nedělají?
Tak to je jasné, že si ze mě dělají srandičky. Mám pocit, že tady si dělá srandičky každý z každého. Ale s tím se počítá, když to není sprosté a hnusné, je to v pořádku.

Ve Východočeském divadle dostáváte jak dramatické, tak komediální role. Která poloha vám sedí víc?
Vůbec nevím, protože dramatická role je o tom člověku a svým způsobem je to přirozené. Zatímco doteď jsem sama nečekala, že hrát komedii je tak strašně složité. To je třeba věc, kterou nás nikdo na konzervatoři nenaučil. Když jsme s panem režisérem Duškem připravovali komedii Z postele do postele, sama jsem nevěřila, kolik je vlastně technik na to, aby ten vtip vyšel, aby se divák zasmál. Jsem z toho docela vyjuchaná (smích).

Objevila jste se také v několika seriálech. Co vám sedí víc? Být v divadle nebo před kamerou?
Určitě jsem divadelní typ, jsem taková trošku přehnaná a hrozně „vyrychlená“. Když jsem přišla na casting na nějakou větší roli, vždycky jsem něco odříkala a oni: „Slečno Malá, takové energie jsme dlouho nezažili, ale paní v Kladně u televize, ta vás prostě nestihne.“ Tohle mi řekli dva páni režiséři a sama vím, že to není moje parketa. Ale myslím, že to je také o cviku, trošku se zklidnit.

A chtěla byste se tomu věnovat třeba víc? Spoustu herců láká být v televizi.
Mě to láká spíš jen kvůli penězům, ale vůbec mě neláká sláva jako taková. Před pár lety jsme točili Ententýky a poprvé v životě se mi stalo, že mě někdo poznal. A bylo to v 5 ráno, když jsem jela z Olomouce, byla jsem nenalíčená, hotová a najednou vidím maminku s holčičkou, jak si ukazujou „hele, to je ona“ a měla jsem pocit, že nás lidi automaticky soudí. Přitom je to vaše soukromí. Už jenom to, že když jdu s naší kolegyní Štěpánkou Fingerhutovou, seběhne se kolem ní 15 holek. Já bych z toho normálně úplně vybouchla.

Zrovna Štěpánka mi říkala, že každý herec chce být slavný…
To já si právě nemyslím. Každý herec dělá herectví, protože chce hrát. Já jsem takový člověk, který to prožívá. Nedělám to jen pro to, abych se někam dostala. To je to samé jako ty peníze, to přece není všechno.

Musí být nepříjemné, když člověk přijde o své soukromí.
To mi přijde úplně nejhorší, a to stačí být půl roku někde v Ordinaci. Nedokážu si to představit a vlastně ani nechci. Samozřejmě, každý má asi popularitu rád, každému to udělá dobře. Zas nemůžu říct, že jsem absolutně proti tomu, ale neprahnu po tom. Nemyslím si, že to je základ a priorita.

Dočetla jsem se, že se ve volném čase věnujete modernímu provazochodectví. Jak jste se k tomu dostala?
Jak jsem byla rok plonková a sportovala jsem, dělala jsem na lezecké stěně i za barem a poznala jsem spoustu vodáků, lezců a kajtařů, tak jsem se k tomu dostala. Měsíc jsem jezdila kajtovat s drakem, pak jsem měsíc s někým lezla na lajnách, a ty lajny mě hrozně bavily. Protože to není ani sport a je to hrozně uklidňující a takový zenový, prostě jdete po laně a je vidět, jak člověk vypustí a nad ničím nepřemýšlí. Hrozně mě to vnitřně zklidnilo.

Já bych asi moc daleko nedošla.
Je to o cviku, já se učila tři kroky třeba měsíc. A pak najednou když člověk udělá tři čtyři kroky, tak si to hlava přebere. Takže je to spíš uklidňující než sport.

Máte ještě nějaké způsoby, jak se uklidnit, když říkáte, jak jste rozjetá?
Moc ne právě. Sama nevím, jak na sebe. Občas zjistím, že jak mě nestíhají ostatní, tak se nestíhám sama. A jak hrozně rychle mluvím, tak jsem schopná říct něco na plnou pusu a pak po vteřině, co vidím ty obličeje, mi dojde, že to nebylo úplně taktní. Všichni říkají, že až budu starší, bude to lepší. Tak tomu věřím.