Městské muzeum se v dobré formě dožilo dvaceti let a poslední dva roky se navíc může pochlubit takovými prostorami, které mu nespočet dalších nejen v kraji může jenom závidět. „Jsem tu od začátku, patřím mezi inventář a už si kupuju vitrínu,“ říká s humorem ředitelka instituce JARMILA SÜSSEROVÁ, když se v útulné pracovně uvnitř secesní Hernychovy vily ohlíží za historií a působením ústeckého muzea.

Začnu nikoliv od píky, ale současností. Co se za poslední roky v muzeu nejvíce proměnilo a jak je na tom nyní?
Muzeum v tuto chvílí má své výstavní i depozitární prostory na určité výši, což je parádní. Teď se chceme věnovat takové té nadstavbě, výstavy jsme dělali už loni ve velké šíři. V tom chceme pochopitelně dál pokračovat, ale nesmíme být nic dlužni odborné práci, čili zpracování sbírek.
Abych ale oslavy uvedla na pravou míru, dvacet let muzea je po jeho obnovení, 1. dubna 1990 jsme začínali asi s třinácti tisíci evidenčními čísly. Většinou to byly papíry a fotky, pár rozměrnějších předmětů, pak se povedlo získat částečně zpátky depozitář obrazů. Vše ostatní je nadstavba, nákupy jsou každoročně za desetitisíce, ale mnohem více věcí se získalo darem nebo sběrem.

Tak už jsme se stočili k historii muzea, jak se dalo čekat. Mělo tedy ve městě muzejnictví nějakou starší tradici?
Muzeum jako takové bylo založeno v roce 1908, a to na základě sbírek Františka Egerleho, šlo především o zbraně, které měl vystavené v současné Pindulce, knihovně, chcete-li. Ten položil určité základy, po roce 1908 byla získána budova od manželů Barcalových, jenže ve třicátých letech se zjistilo, že je to málo, a muzeum přesídlilo do současné radnice. Odtud je vyhnala německá vojska.

Co se dělo po válce?
V padesátých letech se už muzeum pořádně neobnovilo a v roce 1964 město zjistilo, že je vůbec nepotřebuje. Pamětníci vědí, že se některé věci házely z věže dolů a něco se zakopávalo. Další věci se dostaly do muzea v Mýtě, něco do Pardubic. Co zůstalo do devadesátých let, byl určitý depozitář obrazů a právě vysokomýtské a pardubické sbírky, z nichž máme některé půjčené. Zbytek se sháněl hlavně v devadesátých letech.

Moderní historii ústeckého muzea se tedy píše dvacet let. Vzpomenete si na start v roce 1990?
Vzpomenu, já jsem tu od začátku, patřím mezi inventář a už si kupuju vitrínu (směje se). Začátky byly zajímavé. Samozřejmě všechno se nosilo v rukách, dělali jsme to dvě ženy a tři důchodci. Ale to nevadilo, bylo v nás určité nadšení. Vytipovala se budova, bylo plánované, že vznikne muzeum skanzenového typu. Bohužel to mělo být v současné asi největší ruině v Ústí, tedy Brožkově vile. Myšleno to bylo dobře, ovšem ve třiadevadesátém roce povolily základy, a tím pádem se do domu nevkládal žádný peníz. Muzeum potřebovalo získat další prostory, což nebylo jednoduché.

Pokud si ale vzpomínám dobře, tak bez nadsázky existenční problémy ještě pronásledovaly muzeum docela dlouho, viďte.
V roce 2000 bylo jasné, že zřizovatel do objektu nemůže vložit žádné prostředky, tím pádem se ukázalo, že technický stav je neudržitelný. My jsme sháněli prostory víc let, tipů bylo několik, ale nikdy to nevyšlo. Je ovšem pravdou, že i přesto, že muzeum nemělo podmínky, udělalo tři sta výstav. Až jsem se lekla, když jsem si to číslo přečetla.

Nakonec padla volba na opravenou Hernychovu vilu. S jakými pocity jste tuto možnost přijala, viděla jste ji jako obrat k lepšímu?
Určitě. Tušili jsme určitou šanci, navíc centrum česko–polského příhraničí mělo mít obdobnou náplň, jakou mívá muzeum. Tehdy jsem žádala městskou radu o sloučení s tím, že bychom to byli schopni zajistit, předložila jsem určitou koncepci. Celé to vykrystalizovalo v roce 2006.

A co stěhování do Hernychovky, byl to hodně náročný podnik?
Depozitáře jsme stěhovali v roce 2006, už vám neřeknu, kolik to bylo náklaďáků, ale hodně (směje se). Velice nám tehdy pomohli černovírští hasiči. Spolupráci jsme nepřerušili a oslovili je ještě o dva roky později. Do Hernychovky se stěhovaly už jen kanceláře a knihovna s badatelnou. Depozitář, asi 420 metrů, je v kulturním domě. Tady zase přes 400 metrů výstavních ploch.

Od kdy přesně hovoříme o působení muzea v Hernychově vile a vzpomenete si na první výstavu, kterou jste zde nabídli veřejnosti?
Začalo se tady v dubnu 2008 a výstav bylo víc. Vzhledem k tomu, že jsme spravovali také Kulturně společenské centrum česko polského příhraničí, začínali jsme výstavou, která mapovala sirkařství v Bystřici Klodské. Druhý byl Těšínský šperk a nahoře byli Jaroslav a Quido Kocianovi a výstava Secesní cín.
Potrápím vás trochou matematiky, dáte dohromady, kolik výstav jste od dubna 2008 uspořádali?
Za rok 2009 jednadvacet, předtím myslím šestnáct. Letos už takové čtyři taky.

Takže to vychází minimálně na čtyřicet?
Kolem čtyřicítky výstav to bude.

Něměli bychom, paní ředitelko, zapomenout ani na čtvrteční oslavy.
Mladá slečna bude slavit (směje se). Připomeneme ale také 725 let od první písemné zmínky o Ústí nad Orlicí. K tomu se perfektně hodí ukázka historického šermu v podání skupiny Rytíře krále Jana a také flétnový soubor Acri Tibia. V prvním nadzemním podlaží je 99 důvodů ke smíchu, což jsou vtipy Vládi Točíka ze Sloupnice, úžasně si hraje s češtinou. V dalším sále je expozice Slavné vily Pardubického kraje včetně medailonu Stanislava Tošovského, místního architekta. Nahoře jsou přístupné mašinky, ale pouze v určité dny, kdy je obhospodařuje pan Dvořák. Na galerii jsme otevřeli již zmiňovanou připomínku 725 let od první písemné zmínky o městě. Kolega dokonce vypůjčil středověký meč ze Žampachu a nejnovější vykopávky v Ústí nad Orlicí.

A rýsuje se nějaká zajímavá výstava, na kterou bychom mohli čtenáře nalákat?
Určitě. Otevíráme výstavu, která se věnuje 60 letům od úmrtí Jaroslava Kocina. Nabyde to důležitosti 4. května, kdy se bude zahajovat Kocianova houslová soutěž.
Uděláme také trošičku netradiční výstavu, interaktivní. Možná jste ji viděl v Litomyšli, jmenuje se Hejblata hudební aneb uši a ten zbytek.

Daří se spolupracovat s dalšími subjekty, anebo jedete takřikajíc na své triko?
Na své triko nejedeme, to pak není možné udělat dvacet výstav ročně. Oslovujeme muzea, výstava může být na určité téma ze sbírek několika muzeí, někdy si výstavu půjčíme. Spolupráce s dalšími muzei absolutně není problém.

Vypadá to celkem idylicky, najdete přesto nějakou oblast, kde muzeum tlačí pata?
Finance jsou, jaké jsou, nemůžeme si stěžovat, určitě jsme na tom lépe než dříve. Samozřejmě peněz není nikdy nazbyt, ale my jsme nikdy nebyli zvyklí nějak utrácet. Co se týče personálního obsazení, momentálně máme celkem devět zaměstnanců. Pochopitelně trošku stárneme, takže se snažím, abychom omladili, mám nějaké tipy. S děvčaty je to horší, odcházejí nám na mateřskou (směje se).

Nástupce v muzejnické mravenčí práci tedy vidíte?
Určitě ano. Musí to být lidé, kteří nejdou jen vědecky bádat, ale jsou schopni prezentace veřejnosti. Pokud není člověk zapálený, nikdy to neskousne.

JAN POKORNÝ