Roli moderátora při slavnostním koncertu přislíbil jeho prostřední syn Marek. Známého herce, moderátora a zpěváka jsme se zeptali:

Před šedesáti lety zazněl v Praze v premiéře Koncert pro varhany a orchestr č. 1 nazvaný „Symphonia gregoriana". To byl rok 1954 a otec velmi mladý, pětadvacetiletý. V jaké fázi osobního života se tehdy nacházel?
Myslím, že v ne zrovna snadné, byl čerstvě ženat a pokud byla premiéra po Štědrém dnu, byl i čerstvým otcem, protože můj bratr Kryštof se narodil rovnou pod stromeček. Takže se táta měl co ohánět, což mu ale moc potíží nečinilo, pracovitost byla u něj téměř posedlostí.

To je o něm známo. Jaké byly ještě jeho další typické vlastnosti? A co slabiny, měl-li nějaké?
Táta byl vždycky konzistentní v názorech, velice laskavý i k nám dětem, nikdy mě třeba nepočastoval nějakou ironií nebo odsudkem, když slyšel mé první písničky, právě naopak. Byl neuvěřitelně slušný, a když se někoho zeptal, jak se má, čekal, že mu to ten druhý řekne, u táty to nebyla fráze, opravdu ho to zajímalo. Pokud jde o slabiny, přesto, že byl výtečný pianista a varhaník, nebyl jinak moc manuálně zručný, domácí kutilství ho minulo, a když na něco takového došlo, zavánělo to dramatem.

Co z toho jste po něm zdědil?
Asi to, jak měl rád lidi a rád si s nimi povídal. To mě taky baví. Bohužel jsem nezdědil jeho pracovitost, to spíš David. Já nemám sebemenší problém nedělat nic. Vydržím to třeba celou dovolenou. To by pro tátu bylo něco nepředstavitelného.

Nevadila vám doma jako dětem a, promiňte, „puberťákům" neustálá přítomnost hudby?
To vůbec, vnímali jsme to jako něco úplně přirozeného. A táta se taky nikdy nevymezoval proti hudbě, kterou jsme poslouchali my, s opravdovým zájmem si ji poslechl, a když jsme přinesli domů Beatles, začal na jejich písničkách učit hudební formy. Byl velice tolerantní a hudební nápad poznal okamžitě, ať už to byla vážná muzika, nebo rock.

S otcem jste tvořil uměleckou dvojici jako autor a recitátor ve dvou projektech: Elce pelce a Labyrint světa a ráj srdce. Jak na ně vzpomínáte?
Nejvíc vzpomínám na Komenského Labyrint, který jsme spolu hráli mnoho let. Je to krásná skladba a táta ji hrál jako improvizace, takže se vždy něco drobně měnilo. Byl také mistrem v registraci varhan, to je zvláštní alchymie, jak použít a nakombinovat ty rejstříky, a táta to uměl dokonale. Vždycky jsem se těšil, jak to bude znít a nikdy jsem nebyl zklamaný.

Jste trochu multiinstrumentalista, stejně jako váš bratr Kryštof. Ale jak to máte s varhanami?
To by bylo velmi nadsazené, říct, že jsem multiinstrumentalista, přesnější by bylo: Hraji špatně na několik nástrojů. Ale pokud jde o varhany, ani jsem se nepokusil, to je trochu jiná disciplína. Já jsem rád, že si aspoň něco jsem schopen zahrát na klavír.

Jak vnímáte po otcově smrti zájem o jeho skladby a život jeho díla vůbec doma i ve světě?
Myslím, že by táta měl radost, jak se jeho věci pořád hrají. Asi byste dnes těžko hledali studovaného varhaníka, který by se nesetkal s jeho skladbami. Řekl bych, že i když jsou jeho kompozice velmi moderní, některé i dost divoké, vždycky je tam kus muziky, melodie, která se vám vryje do paměti a zůstane. A možná, že právě proto mají interpreti jeho skladby rádi.

Díky za rozhovor a těšíme se na případné setkání! (chv)