Zatímco představení Kočka na kolejích se vejde do batohu, v němž je krabička sirek a kostýmy dvou hlavních představitelů, Kočár do Vídně divadelníci po štacích vozí málem kamionem… Ale vraťme se na začátek.

Inspirace filmem

Spouštěcím motorem byl pro režiséra Josefa Jana Kopeckého Kachyňův film. Jak přiznává, teprve později zjistil, že ten vznikl na motivy novely Jana Procházky. Jak ale převést novátorský film – první širokoúhlý u nás a navíc téměř beze slov – na divadelní prkna? Nad realizací přemýšlel Kopecký se svými kolegy dlouhé měsíce. „Problém číslo jedna byl scénář. Je to film, kde se téměř nemluví, a když, tak německy. Je to lyrické vyprávění, komorní drama o tom, jak dva rakouští vojáci, kteří dezertovali z německé armády, přepadnou českou ženu a donutí ji, aby je odvezla do Vídně. Scénář se psal dlouho," vzpomíná režisér. Překonat musel i další úskalí, a sice nahradit prostředky filmové divadelními. Jak nahradit zlatý řez filmového políčka, široký úhel, pohyb kamery? A jak uvést kočár do pohybu? „Je nesmysl, aby kočár stál. Bylo jasné, že musí být v pohybu. Pracoval jsem na tom s výtvarníkem Bohoušem Špačkem. Od běžícího pásu jsme došli až k točně, kterou nám zapůjčilo Klicperovo divadlo," rekapituluje Josef Jan Kopecký.
Na točnu se vejde dvaatřicet diváků, příběh se odehrává kolem nich.
„S divákem trošku manipulujeme, jako s ním manipuluje kamera. Navíc celé představení svítíme jedním jediným bodovým světlem, které nám umožňuje zužovat jeho průměr třeba jen na obličej, čímž tvoříme filmový detail. Vedeme divákovy oči, stejně jako když kamera švenkuje. Vedeme ho z kočáru na Kristu, abychom mu řekli, tohle je důležité, podívej se na ni, jak se tváří, co asi prožívá. Ale zároveň zůstává v širokém úhlu šero, takže když se divák nebude chtít dívat do zlatého řezu, má možnost sledovat všechno kolem. Všichni herci během pětasedmdesáti minut musí pořád hrát," vysvětluje režisér. Michal Zahálka ve své recenzi představení mimo jiné napsal: „Režisér Josef Jan Kopecký v programu k inscenaci píše, že se přesto rozhodl pokusit vyprávět ten příběh divadelními prostředky, ale daří se mu ještě o poznání víc: mnohem přesnější by bylo napsat, že na základě tohoto svérázného materiálu ohledává vztah filmového a divadelního vyprávění." Originální řešení skvěle doplňuje hudba Jana Fikejze, která dotváří atmosféru příběhu.

Hráli na stadionu

V Hronově byl Kočár do Vídně kvůli náročné instalaci točny uveden netradičně na zimním stadionu. Triarius totiž dovede divadelní prostor vytvořit kdekoli díky mobilnímu black boxu. Představení už se hrálo venku, v sokolovně, hospodě a nyní na stadionu. „Poradíme si s čímkoli. Pořadatelé se nemusejí obávat nás pozvat i do netradičních prostor," s úsměvem potvrzuje Josef Jan Kopecký. Od lednové premiéry se divadelníkům nevyhnulo také několik kuriózních zážitků. Jednou hlavní představitelka dostala pažbou do hlavy tak silně, že představení dohrávala s otřesem mozku, na další štaci přetížené točně popraskala kola, takže „lidský pohon" se řádně nadřel.

… a ženy pláčou

„Podle mě je to jedno z nejsilnějších představení, které jsme dělali. Reakce jsou úžasné, a to v obou směrech. Obzvlášť ženy někdy odcházejí s pláčem a s tím, že už to nechtějí vidět podruhé. Někoho to ale nechá chladným. Je to nejpomalejší roadmovie všech dob, hodinu a čtvrt se jede. Dohromady se řekne pár desítek vět a celé je to o fyzickém herectví hlavních představitelů. V ten moment to pro někoho může být nuda. Není to upovídaná hra, divák si musí domýšlet. Diváci jsou v roli Kristy, která neumí německy. Ale není potřeba, aby rozuměli německy," uzavírá pozvánku na Kočár do Vídně Josef Jan Kopecký.
Představení mělo premiéru 11. ledna 2014. Hlavní role ztvárňují Tereza Vodochodská, Aleš Dvořák a Karel Pešek. Režíroval ho Josef Jan Kopecký, který je také autorem scény a světelného designu.