Byl Antoniem Salierim v inscenaci Amadeus, Dr. Vilémem Riegerem v Havlově Odcházení, královnou Markétou v Drábkově Richardu III., zpívajícím vypravěčem v muzikálu Marilyn (Překrásné děcko) Radka Balaše a Ondřeje Brouska, Enrikem v Moliérově Škole pro ženy… A naposled Soudcem v Periférii Františka Langera, která měla premiéru vloni.

Hynek Pech byl taky mimořádně empatický a noblesní chlap. Zažila jsem to na vlastní kůži. Před mnoha lety jsme se my dva nějakou poťouchlostí osudu octli na jednom pódiu. Hynek zcela logicky, já zřejmě chybou v něčím úsudku. Naším úkolem bylo vtipně konverzovat. Jenže já, tváří v tvář stovkám lidí před sebou, jsem v podstatě upadla do bezvědomí a jenom stála jako Lotova žena. Hynek můj stav okamžitě diagnostikoval a začal odehrávat naprosto neuvěřitelnou dvojroli. Pokládal mi otázky, vzápětí si na ně odpovídal, glosoval i oceňoval moje nevyřčené a hlavně neexistující myšlenky… Naprosto mě omámil. Bylo to dokonalé. Dokonalé. Málokdo prý poznal, že ze mě za těch dlouhých deset minut nevypadlo ani slovo.

Hynek Pech psal ve svém medailonku na stránkách Klicperova divadla o svých snech.  Měl v poslední době dva: hlediště plné zářících očí spokojených diváků, a  přítele, který říká: „Nemusíme se vídat každý den, hlavní je, že o sobě víme a že na sebe myslíme."

Hynek Pech zemřel v pátek 28. října, pět týdnů před svými sedmdesátinami.

Hynku, děkuju.