Při nedávném koncertu v litomyšlském klubu Kotelna představila skupina Zrní novou desku Jiskřící. O inspiraci, krizích a souznění vypráví zpěvák Jan Unger.

Po nějaké době hrajete opět v Litomyšli? Je to náhoda?
Není to náhoda. Za ty roky jsme zjistili, které kluby fungují hezky, kde je dobrý zvuk. Tak teď už se snažíme vybírat místa, kde netrpíme. Jsou kluby, kde to je se zvukem šílený, odcházíme úplně zničení a nemáme z toho dobrý pocit. Takže letos jsme si říkali, že pojedeme už jenom tam, kde je to dobře zorganizovaný. A tohle je jeden z nejlepších klubů v celé republice.

Pro vás je asi hodně důležitý pocit při koncertu?
My jsem zvukově nároční. Máme spoustu stop a nástrojů. Jsme nároční také na prostor. Já mám rád, když se můžu trošku hejbat. Je to samozřejmé, že je to pro nás důležité, aby se nám dobře hrálo, protože je to potom cítit ven.

Album, které jste vydali, bude také na vinylu?
Zatím ne, ale stoprocentně to chceme. Jen na to nemáme prachy, takže musíme počkat, než se zahojíme.

Má to pro vás zvláštní význam, jiný než z hlediska zvuku, formát skýtá větší možnost hrát si s grafikou?
Mě to spíš baví. Artefakt vinylu je mi sympatický. Dneska si všechno můžeš stáhnout. Mít to v mobilu je nejběžnější způsob poslouchání. Takže vinyl je pro mně protipól. Dáme to na YouTube, ať si to lidi poslechnou. Na cédéčkách se dneska nevydělají peníze, jde spíš o to, aby se k tomu lidi dostali. Zato u vinylu si vyhrajeme s obalem a je to nejkvalitnější možný zvuk. Je to taková druhá cesta.

Souvisí ztvárnění obalu s tím, co je náplní desky nebo s jejím názvem?
Děláme se stejným výtvarníkem Alešem Fulínem, se kterým jsme dělali i minulou desku. Je to jeho dílo. Naposlouchával se do té hudby, měl nahrávku už ze zkušebny. My jsme mu vysvětlovali, jak se ta hudba posouvá, že je tam více elektroniky. Původně měl být obal seskládaný jenom z fólií, ale nakonec zjistili jsme, že je to tak finančně náročné, že jsme krouhali a krouhali… A nakonec je fólie jenom ten svrchní obal a uvnitř je to papír.

Album jste točili ve Španělsku. Byla to snaha dostat se do jiné pozice?
Hlavní záměr byl, abychom byli někde jako na soustředění. Odtržení od světa, kterým denně žijeme, a od povinností, které se nás všech denně dotýkají. Tak jsme říkali, pojďme se odstřihnout, soustředit se jenom na to album. Nakonec to bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Jeli jsme tam dodávkou v zimě, to nás hrozně stmelilo. Na místě byla skvělá atmosféra a nikdo nic jiného neřešil než tu desku. Denně jsme chodili do studia. A měli jsme obrovský prostor zkoušet různé způsoby, jak to nahrát. Vytvořila se skvělá parta. Španělsko byl nápad našeho producenta Ondřeje Ježka, který někde četl, že v Barceloně je super studio, tak řekl pojeďme tam. Pak se ale zjistilo, že tam není místo. Nakonec jsme se ale domluvili, že pojedeme a úplnou náhodou jsme se ocitli v Madridu. Bylo to euforické.

Svorníkem alba je téma krize. Jak se to promítlo do textů a do muziky?
Pro mě to bylo hlavně o mém osobním zážitku, zlomu v životě. A ta krize je výchozím bodem desky, která je o tom, co si z krize vzít pozitivního a co člověku může přinést. Deska je o všech možných pozitivních přínosech životních karambolů. Díky své životní krizi jsem začal věřit v život. Řekl jsem si, tak ať to je tak, jak to má být. Mnohem víc důvěřuju tomu, že všechno je správně. V jednu chvíli jsem se ztratil a říkal jsem si, že vůbec nevím, co tady dělám. Díky tomu jsem si uvědomil, že jsem úplně svobodný, zbavil jsem se všeho, i toho, co jsem si o sobě myslel. Všechno se rozsypalo. Deska je spíš už pozitivní dohra té krize.

Řekl bych, že jste hudebně přitvrdili. Je to tak?
Myslím si, že jsme nepřitvrdili, ale tím, že je tam víc elektroniky, je to takové syrovější.

Pokud jde o nástrojové složení kapely, byla to náhoda?
Byla to náhoda. Já jsem byl flétnista a potkal jsem se s houslistou. Oba jsem hráli klasiku a zároveň se nám líbila hudba 60. let. Potkali jsme kytaristu a založili jsme kapelu. Samo přišlo, že tam používáme flétnu a housle, na kterých to stojí. Ale postupně jsme se snažili na ty nástroje hrát něco jiného, než je klasika. Baví nás právě elektronika.

A co název desky?
Původní zdroj je zenová básnička o přítomnosti, že jiskřící je vlastně to, co se děje úplně teď a tady. Pak jsem o tom napsal jeden text, který na té desce je. A klukům se hrozně líbil. Začali jsme si dělat srandu, že všechno je jiskřící. A pak jsme říkali, že by se tak deska mohla jmenovat. Ale basák to nechtěl. Mělo se to jmenovat jenom Z. Nakonec jsem ještě vznesl dotaz – do hodiny mi všichni měli napsat esemesku, jak se deska bude jmenovat. Každý byl v jiném koutě světa. Nakonec všichni napsali Jiskřící i basák, který byl totálně proti. Úplně se to v něm zlomilo. Došlo mi, že není důležité, jak se to jmenuje, ale ten příběh, že všichni byli pro, ten byl hrozně silný.