Raisův román vznikl na konci 19. století. Jsou jeho témata dnes aktuální?
Divadlo je důkazem poučky filozofa a právníka Vladimíra Čermáka, že člověk je bytost kontinuální. Což dokládal tím, že v divadlech inscenujeme hry napsané v antice. Klasikou se díla stávají právě proto, že jsou nadčasová. I kdybychom Kalibův zločin výtvarně zakotvili v té době, tak ta inscenace musí být o tom, co je tady a teď. Jinak by to nemělo cenu. Musíme hrát o sobě samých. Když inscenujeme Hamleta, tak nás taky nezajímají problémy jakéhosi dánského prince ve 14. či 15. století, nebo Revizora nehrajeme o korupci v carském Rusku.

Přesouval jste děj blíže dnešní době třeba kostýmově?
Chtěl jsem, aby výtvarné řešení inscenace poukazovalo na jistou vykořeněnost. Je to o lidech, kteří se vzdali svých hodnot. Kostýmy jsou inspirovány fotografiemi mého přítele Jindřich Štreita, které zachycují rozpadající se statky na Bruntálsku. Postavy chodí v montérkách, vaťácích, ale jsou tam i takové trosky krojů.

Románovou předlohu lze zasadit do realistického proudu české literatury, ale třeba v Uherském Hradišti udělal režisér Pitínský Kalibův zločin jako ostrou grotesku. Jaký byl váš přístup?
Přistupoval jsem k tomu, jako kdyby to bylo antické drama. Chceme jít až na dřeň mezilidských vztahů. V antickém dramatu jsou nemilosrdní bohové, Erínye, za vinu se zabíjí… Já jsem s těmito prvky zacházel takovým českým způsobem. Mimo jiné jsou v inscenaci peruchty, které mají koňskou masku a prochází celou hrou. Jsou tři a fungují trochu jako čarodějnice v Macbethovi.

Zahajovací zkouška Kalibova zločinu byla netradiční. V čem spočívala?
Mám rád, když se trochu rozbije ten zaběhaný systém divadelního zkoušení. Herci jsou tak trochu chudáci. Dozkouší, v sobotu mají premiéru a v úterý už začínají pracovat na nové inscenaci. Šlo mi o to, aby si trochu pročistili hlavu. Proto jsme nasedli do autobusu a vydali se do Raisova kraje (Podkrkonoší pozn.red.). A zabloudili jsme tam. V ten okamžik si herci uvědomili, jaké to bylo, když Kaliba chodil za svou budoucí nevěstou. Několik kilometrů pěšky do hor, případně v zimě na saních.

Když jste v Pardubicích dělal Konec masopustu, tak se vám během zkoušek zranili tři herci. Zkoušení nové inscenace taková smůla neprovází?
(klepe na dřevo) Nemluvme o tom, ještě zbývá několik dní do premiéry. Zatím se ale zdá, že to zvládají. Na rozdíl od Konce masopustu občas musí udělat drsný věci. Ondřej Jiráček, kterého jsem si přizval k pohybové spolupráci, je odborník na různé pády a brutálnější scény, které jsem v inscenaci potřeboval.

Jakou roli bude mít v nové inscenaci hudba, kterou připravuje Jiří Pavlica z Hradišťanu?
Má dvojí roli. Já jsem poctivě dohledal různé písně ze zpěvníku východočeských písní, Jiří Pavlica je upravil nebo napsal i novou melodii, když se nám nějaká nezdála. Inspiroval se při tom postupy vycházejícími z tohoto regionu. Myslím, že v některých případech vznikly až takové hity, písničky, které mají obsah a hloubku. Proti tomu jde scénická hudba, u které Jiří použil některé motivy z písní a pak reálné zvuky jako štěkot psa nebo klapot cepů.

Když jsme spolu mluvili před premiérou Konce masopustu, tak jste se zrovna chystal na režii Havlovy Asanace v Kyjevě. Co plánujete nyní?
Až tady skončím, tak musím ještě dodělat jeden dokument do cyklu Intolerance. Bude to na téma „slušných lidí“, protože tady v té zemi se za nejslušnější lidi považují náckové. Potom odjedu do maďarských lázní, kde budu naložený až do Vánoc. V březnu pak začnu v brněnském Národním divadle zkoušet Uhdeho hru Zázrak v černém domě. Na Ukrajině bych pak měl ke stému výročí vzniku Československa dělat Baladu pro banditu, která se odehrává na Podkarpatské Rusi. Ale jsem už trochu usmýkaný, když musím ve svém věku neustále spát někde na hereckých ubytovnách. Uvažuji tedy, že bych měl nad projektem jen supervizi a inscenaci by připravila jedna moje nadaná žačka, absolventka JAMU.