Po pracovním dni řada dalších hodin věnovaných službě kultuře. Od stolu vedoucího investičního odboru radnice do promítací kabiny, za bar divadelní kavárny, ke koštěti při úklidu… Tak vypadá poslední tři měsíce život Petra Hájka, jednoho ze čtyř členů Občanského sdružení Malá scéna Ústí nad Orlicí. Společně se svými kolegy ze zmíněného sdružení se stará o provozování a dramaturgii Malé scény, kulturního stánku, který byl po generální rekonstrukci otevřen na podzim minulého roku. „Sto dní hájení“ uplynulo, konec roku byl časem k malé bilanci.

Když se ohlédnete za třemi měsíci práce sdružení Malá scéna Ústí nad Orlicí, určitě vnímáte klady i zápory. Můžete o nich pohovořit?
„Sto dní hájení“ jsme vyčerpali a určitě víme, kde nás „bota tlačí“. Do práce v Malé scéně jsme šli s určitými představami, ne všechny se nám ale podařilo naplnit. Určitě se ještě v této době hledáme v dramaturgii. Na své kolegyně stále apeluji, abychom se nabízeným programem lišili od ostatních, kdo se kultuře ve městě věnují. Chceme, aby to tak opravdu bylo. Určitě jsem spokojený s tím, že se podařilo znovu rozjet činnost Filmového klubu, který si už našel své diváky. Dařilo se i divadlu, byla uvedena zajímavá představení, navíc zde zkouší, hraje a bude hrát několik ústeckých divadelních spolků, ať už jde o lidi kolem Martina Zahálky, Mirka Němce nebo Roberta Osmana.
Dobrý pocit mám i z výstavní činnosti. Ukazuje se, že Malá scéna může fungovat i jako galerie a pokud nabídneme zajímavé autory a projekty, můžeme uspět i vedle všech ostatních subjektů, které se výstavám ve městě věnují. Kladem také určitě je, že se nám podařilo vytvořit v Malé scéně atmosféru, vtisknout jí přívětivou tvář.
Jsou ale i věci, které se nám příliš nedaří. Zatím se zdá, že nový prostor Malé scény neláká rockové publikum, a to i přes skutečnost, že jsme zvali osvědčené kapely. Uvažujeme o tom, zda neopustíme koncerty jednotlivých kapel a jednou za čas neuspořádáme větší hudební akci s více formacemi. Taky se nám nepodařilo dotvořit interiér divadelní kavárny. To už je samozřejmě o penězích, které si musíme vydělat. Věci se ale rýsují a snad ještě v lednu se nám interiér podaří dovybavit a vylepšit, aby ještě víc lákal případného návštěvníka k posezení.

Malá scéna nabízí ideální podmínky pro pořádání různých festivalů, což se naplno projevilo na podzim při pořádání festivalu dokumentárních filmů Nadotek. Je jistě vaším zájmem, aby nezůstalo pouze u této akce…
Určitě ano. Na duben se nám podařilo získat festival dokumentárních filmů s tematikou lidských práv „Jeden svět“. Podařilo se nám získat také celostátní přehlídku studentského divadla. To jsou věci, které třeba mohly v Ústí být dřív a nějak se z města vytratily. Tady máme velký prostor. I touto cestou se chceme ubírat, tedy nabídnout budovu, její kvality a atmosféru pro podobné podniky. Věříme, že dokážeme být pro pořadatele podobných akcí tím správným subjektem pro spolupráci tak, jak jsme si předsevzali.

Jak se dá vlastně zvládnout pořádání akcí a provozování Malé scény ve čtyřech lidech, kteří tvoří vaše sdružení? Necítíte po třech měsících práce přece jen únavu?
Já stále říkám „ ještě se to učíme, ono si to ještě sedne“. Pravdou je, že určitou únavu cítíme všichni a do budoucna se budeme muset začít ohlížet po týmu spolupracovníků, kteří by nám pomohli hlavně organizačně. Pro členy sdružení je práce spojená s Malou scénou jakýmsi vedlejším koníčkem, vykonáváme ji zadarmo vedle svého povolání. Čas, který trávíme na Malé scéně, je v tuto chvíli už tak abnormální, že unaveni jsme a mohlo by hrozit i určité sklouznutí k povrchnosti. Ale tam bych se v žádném případě nechtěl dostat.
Lidé si při pohledu „zvenčí“ mohou možná myslet, že si pořady v Malé scéně děláme částečně pro sebe. Shodli jsme se ale na tom, že jsme z těch dosavadních zhruba pětadvaceti pořadů sami nic neviděli. Osobně jsem tu promítačem, tím, kdo točí pivo, topí, vezme koště a zamete listí ze střechy a před budovou… Podobně jsme na tom všichni. Ale přiznám se, že třeba to točení piva si tady opravdu užívám. Je to činnost, která mě těší, při které odpočívám, čistím si hlavu.

Vše je dnes především o penězích. Jak na tom jste po prvním čtvrtroce ekonomicky?
Hospodaříme s finanční podporou města a já, přestože jsem úředníkem radnice, poznávám, jak jdou některé věci těžko, když se do nich vloží „úřednický šiml“, když do jakékoli činnosti vstoupí byrokracie. Že se věci, které se z mého pohledu mohou dělat jednoduše, dělají složitě. A snad ani nemám sílu někomu vysvětlovat svůj názor. Pokud bych to měl shrnout, vztahy s radnicí máme korektní, ale… My samozřejmě nemůžeme žít jen z peněz, které máme od radnice. Žijeme také ze vstupného, pronájmu prostor, hospodářské činnosti divadelní kavárny. Snažíme se také oslovit sponzory, což není vždy jednoduché.
Mohu ale prohlásit, že se nám podařilo za první tři měsíce naplnit rozpočet podle našich představ, tedy že je vyrovnaný a nejsme ve ztrátě. Není to jednoduché, ale ukazuje se, že tak, jak jsme si Malou scénu pro výběrové řízení spočítali, může i fungovat.

Důležitá pro budoucnost Malé scény je skutečnost, zda se vám podaří kolem sebe vytvořit určitou skupinu stálých i občasných příznivců. Jak na tom jste v tomto ohledu?
Myslím si, že se tato skupina opravdu tvoří, že už jsou lidé, kteří pravidelně do Malé scény přicházejí. O to nám šlo a je to motivující pro další práci. V této skupině lidí bych rád našel i naše nové spolupracovníky. Vnímám ovšem, že dochází ke generační výměně. Podle mě měla být Malá scéna otevřena už před pěti lety, kdy byla v Ústí opravdu silná a vyhraněná studentská skupina, o které bylo vědět. Teď je to podle mne trochu slabší. Ovšem je na nás, abychom hlavně mladé znovu a znovu oslovovali, dokázali jim, že je tu Malá scéna pro ně, že tu najdou své zázemí a své pořady. Chceme jim nabídnout určitý nadstandard, kvalitu, alternativu. A nemusí jít o stovky, už jen pro tři, čtyři desítky lidí stojí za to tohle všechno podstupovat, tu práci dělat.
V Ústí je podle mne až neskutečně hodně muzikantů, divadelníků, výtvarníků, literátů, prostě lidí, kteří chtějí zadarmo, pro svoji vlastní radost něco tvořit a případně to předvést ostatním. Mám pocit, že si při těchto aktivitách někdy spíš házíme klacíky pod nohy a rozmělňujeme je, než bychom spolupracovali. Je škoda, když někteří se svými snahami z města odcházejí, i jim bychom rádi vyšli vstříc, aby to tak nebylo.