Manželé Novákovi patří k hercům tradičního loutkového divadla, které každý pozná pod názvem Malé divadélko Praha. S rychnovským regionem jsou úzce spjati. „Do Kostelce nad Orlicí jezdíme už přes třicet let. Máme tu v podstatě kořeny, moji rodiče tu jezdili po štacích, byli na volné noze,“ zavzpomínala Anna Nováková. „Rodiče jsou pochováni ve Vamberku na hřbitově.

Takže se tady protínají cesty kočovného života všech větví,“ dodala Nováková. Jejich předkové hráli v Častolovicích, Rychnově nad Kněžnou, Kostelci nad Orlicí, v Potštejně.

Manželé se věnují divadelní tvorbě pro děti už od roku 1980. Přiznávají, že je to jejich úžasná svoboda, ale zároveň to je i jejich živobytí. „Když dlouho nehrajete, chybí vám to. A někdy toho je zase moc, že si ani nesednete s publikem,“ přiblížila svou práci loutkářka. Na hodně štacích je lidé znají, takže se tam těší. Pořadatelé se stávají jejich kamarády.

Život na cestách ale není jednoduchý, je s ním spojena spousta starostí. „Že potom představení dobře dopadne, je velká injekce. K takovému životu patří i stěhování, hotely, pak vám třeba někdy zruší vystoupení,“ zamyslel se Rostislav Novák. Občasné hraní v kamenném divadle je podle něho něco jiného: „Tam to prostě odehraji, odevzdám a jdu domů. Je tam všechno naservírované, kdežto my si musíme všechno dělat sami.“

Loutkové divadlo je zkrátka úplně jiný život. „Nemáme vlastně ani žádnou dovolenou. I když máme čtrnáct dní volna, pořád něco připravujeme. Ale děláme to rádi, i když je toho hodně,“ neskrývá Nováková. Když třeba dva týdny nehrají, už jsou z toho nervózní. Divadlo je pro ně živobytí, ale hlavně zábava.

Jak tedy vypadá venkovní představení s loutkami? „Musíme hrát kratší věci, musí to být dělané na venek, živější a pro všechny věkové kategorie.
Přes zimu hrajeme v kulturních domech, školách. Pak je to najednou pěkné zpestření, když můžeme být venku. Diváka máme blízko u sebe,“ pochvalovali si manželé Novákovi. A umění hrát přebírají už i jejich potomci.

(gaš)