Což je téma, které v Česku ještě více rezonuje po „projevu“ trenéra Martina Stloukala k brněnskému extraligovému dorosteneckému týmu.

Mimochodem, právě do VSK Technika litomyšlský klub před pár dny zapůjčil licenci na juniorskou extraligu. „K této velice bizarní nahrávce bych se nerad vyjadřoval. Přijde mi absurdní, že se taková věc vůbec může stát něčím, kolem čeho se více než týden točí hlavní hokejové téma v Česku. Nedivil bych se ani scénáři, kdyby celá kauza byla vytvořena uměle za účelem se zviditelnit,“ kroutí hlavou JAKUB BAŽANT.

Jak tomu bývá v zámoří, když trenér vstoupí do kabiny ke svým hráčům a chce jim třeba promluvit do duše?
Přístup k podobným věcem je individuální podle trenéra i lokality, kde hrajete. Nemyslím si, že by tam byl nějaký zásadní rozdíl oproti poměrům u nás. Za mého působení u hokeje jsem zažil několik přístupů trenérů. Mně osobně je bližší přístup motivace formou odměny než shazováním sebevědomí hráčů, i když to dnes samozřejmě není vůbec jednoduché.

Padají v zámořské hokejové kabině i vulgarity podobné těm “brněnským“, dokonce snad i rasistickým nádechem?
Co se týče rasistických narážek, o tom nemůže být řeč, poměry v Americe jsou nastaveny spíše obráceně. Stačí jen náznak něčeho s takovým podtextem a čelíte velikému problému. Osobní zkušenost s podobným přístupem trenérů nicméně také mám a nikdy to s nimi nedopadlo dobře.

Mohlo by se v Americe třeba stát, že si někdo emotivní trenérův výlev nahraje a potom vloží na sociální sítě?
Tady hodně záleží na organizaci. I v mládeži se tohle dává hráčům v zámoří do smluv, že si nic takového nesmí dovolit. Stalo se třeba, že si děti natočili rozepři rodičů a pak z toho bylo haló. Asi jsem měl zatím štěstí a pracoval v organizacích, kde se nic podobného nestávalo.

Hodně se v této souvislosti hovořilo o přípustné náročnosti na mladé hokejisty. Mohl byste porovnat náročnost kladenou v tréninkovém procesu a zápasech na amerického či kanadského hráče a na srovnatelného českého hokejistu? 
Upřímně, těžko se mi to bude porovnávat, protože jsem se v českém hokeji více než tři roky aktivně nepohyboval. Obecně u nás asi platí, že hráče dost drilujeme a přehlcujeme tréninkovými jednotkami na úkor samovolného zlepšování řekněme přirozeným způsobem. V dnešní době spousta dětí neumí udělat kotoul nebo přeskočit přes kozu, to ale není problém jenom hokejového prostředí, ale sportovní kultury u nás v obecném měřítku.

Můžete se v tomto směru svěřit s nějakou kuriozitou nebo zajímavou zkušeností z komunikace hráče – trenér z dob svého působení v zámoří?
Byla jich spousta, teď mi v hlavě žádná asi sama od sebe bohužel nenaskočí. Měl jsem tu možnost stát na střídačce vedle skvělých bývalých hráčů, jakými jsou Petr Klíma, Tomáš Vokoun, Radek Dvořák nebo Vladimír Martinec či David Pospíšil. Nyní je řada na mě tyhle zkušenosti zúročit a zkusit je přenést do vlastního trenérského stylu. Doufám, že to bude bez potřeby používat výrazy jako okostice apod.

A ještě poslední téma – rodiče. Brněnský trenér, jak jsme slyšeli, se s maminkami nehodlá bavit. Jak tomu bývá v zámoří, ať ve vaší akademii nebo jinde. Jak tam funguje spolupráce a komunikace klubu a rodiny?
V tomhle je prostředí za mořem diametrálně odlišné. Rodiče jsou zákazníky platícími za rozvoj svého dítěte v daném sportu, podle toho se k nim klub i jeho zástupci musí chovat. Běžnou věcí jsou pohovory s hráči i rodiči hned několikrát v průběhu sezony. V případě, že neděláte dobrou práci, hráč má možnost přejít do jiného klubu, dokonce i v průběhu ročníku. To si u nás asi málokdo dokáže představit, ale právě proto je model v zahraničí zřejmě více motivující pro trenéry a produkuje kvalitní hráče. Přísloví, že bez práce nejsou koláče, platí v Americe v tomto směru dvojnásob. Pochopitelně nejen ve sportu (směje se).