Česká smečka znovu vycenila zuby. Zásluhu na tom má trenérský vlčák Miloš Říha. Pod jeho „štěkáním“ se vrátila hokejová velmoc na důstojné místo ve světovém ledovém království. Z hry, kterou jeho svěřenci ve slovenské metropoli předváděli, ronili fanoušci ať už v bratislavské aréně Ondreje Nepely nebo u televizorů slzy štěstí. Pravda, na medaili ani tento trenérský bard nedosáhl, což pro změnu vyvolalo slzy smutku. Hlavně při vzpomínce na utkání o bronz, kde Lvi padli s Ruskem až v po nájezdech. Nicméně za čtvrté místo si národní tým zaslouží velký aplaus. I když chlapi nebrečí, maximálně někde v koutku, tak on se za slzy při hodnocení světového šampionátu nestyděl. Byl tak věrohodný, že musel rozplakat, všechny, co přenos z tiskové konference sledovali. Ale kdo ví, možná tekly slzy naděje…

Glosa Zdeňka Zamastila

Říha chtěl placku pro český hokej

Říha se normálně rozbrečel… K národnímu týmu se dostal na stará trenérská kolena. Věk šedesáti let mu ale nijak neubral na entuziasmu. Konečně zase stál na české střídačce trenér, který s hráči prožíval každý okamžik. Který projevoval neskrývanou radost při vstřelené brance, ale i emoce, když se prohrálo. Který se za ně bil, když je poškozoval rozhodčí. A oni mu to vraceli výkony na ledě. Přesně takhle znám Miloše Říhu i z Pardubic, které několikrát trénoval. Také si ho pamatuji jako člověka s nesmlouvavým přístupem k nadřízeným i podřízeným. Neměl například problém probodnout pohledem novináře, který mu položil hloupou otázku. Ale že by se tenhle chlap jako hora rozplakal jako malé dítě, jsem u něj viděl poprvé. Pravda, na krajíčku měl po sedmém finálovém utkání Pardubic se Slavii Praha, které doma prohrál 0:1. Na tiskové konferenci po příletu z Bratislavy bylo vidět, jak mu na zisku medaile z mistrovství světa strašně záleželo. Nechtěl ji pro sebe, ale pro svůj tým, pro svůj národ a hlavně pro svůj český hokej, který placku už potřebuje…