Ambice byly veliké, realita ale nakonec úplně jiná. Hokejisté krajského přeboru se potýkali nejen s „psychickou dekou,“ ale především s množstvím zraněných hráčů základní sestavy. Sám Vršanský nastoupil jako hráč jen do dvou utkání. Po zlomenině žebra se objevoval opět „jen“ jako trenér.
Před sezonou jste měli poměrně vysoké ambice, byli jste považováni za favority soutěže. Skončili jste nakonec až šestí, co se kde pokazilo?
Myslím si, že sezona byla dobře rozehraná, že jsme odehráli pěkné zápasy. Když namátkou vyberu utkání v Lanškrouně, nebo doma se Skutčí tak to bylo pěkné. Bohužel přišla první sprcha od Poličky, když jsme prohráli 4:10. Potom se začal mančaft, co se týká psychické stránky, sypat. Když je někdo zvyklý vyhrávat, tak to musí po porážce přijít na každého. Tým se sesypal, proběhly nějaké pohovory s hráči, řekli jsme si, že to všechno musí vypadat jinak, chvíli to tak i bylo. Ze začátku soutěže do půlky, možná kousek přes, kdy opravdu všichni chtěli hrát hokej a plnili povinnosti, které se mají při hře plnit, tak většina zápasů měla slušnou úroveň. Ke konci sezony v sobě ale mančaft asi nenalezl mravní sílu k bránění. To je ale v hráčích. Trenér se může o přestávce snažit, jak chce, ale když hráči nedodrží zvolenou taktiku, tak je to potom těžké. Nevyhnula se nám ani zranění klíčových hráčů, takže jsme končili sezonu se šesti hráči základní sestavy. Vypadli prostě hráči, kteří celou sezonu tým drželi. Dokázali podržet puk, dávali góly a dokázali udělat hokej hokejem. V rozhodující části, kdy se mělo o něco hrát, prostě nebyli. Myslím si, že kdybychom byli kompletní, tak bychom se dostali i do finále s Poličkou.
V průběhu sezony se u vás vystřídalo pět brankářů, to je ne příliš typické…
Asi to není úplně obvyklé, nicméně se ukázalo, že brankář, na kterého jsme spoléhali, tedy Radek Ehrenberger, měl trochu psychické výkyvy. Dostával góly, které dostat nemusel. Postrádali jsme u něho koncentraci na celý zápas. Museli jsme proto začít hledat náhrady. Sám brankář to ale neuhraje. Přesně to bylo vidět v posledních zápasech, kdy kluci zapomínali bránit. Hra byla hodně otevřená. Hrálo se spíše dopředu a nikomu se moc nechtělo bránit. Ale bez toho hokej hrát prostě nejde.
Měl jste s hráči nějaké problémy? Nechodili na tréninky? Nebo když jste po nich něco chtěl, tak stejně hráli po svém?
Bylo tu takové to zdravé jádro, které se snažilo. Hráči chodili poctivě na tréninky, snažili se. Nicméně tu jsou hráči, kteří dělají na směny a nemůžou na trénink přijít pokaždé. Určitě v absenci nebyl úmysl, ale když někdo nepřijde týden nebo dva na led a má nastoupit do zápasu, tak je logické, že neodvede to, co ostatní. To byla jedna stránka. Druhá je, že většina hráčů chce hrát dopředu a jen minimum dozadu. Je to dané tím, že obránců se zkušenostmi tu je jen minimum. V podstatě jen Tomáš Řehák. To je také velká slabina. Nikdo jiný zkušenosti nemá. Kluci, kteří hrají jen tady, nemají hru tak zažitou a hodně těžko se v nich hledá dril, který musí být vyloženě naučený. To znamená, že když nemají puk, tak musí hrát i bez něho, to se nám moc nedařilo.
Který ze zápasů byl herně nejhorší? Nejde o výsledek.
Určitě to byl zápas ve Skutči, kde jsme prohráli 0:11. To byl jeden z těch zápasů, kdy to kluci vyloženě odevzdali. Osobně mne to překvapilo, protože když jsme hráli zápas o umístění, který jsme vyhráli 8:6 a bylo nás tam jen deset, tak kluci makali. Je pravda, že zápas byl nesrovnatelný v samotné hře. Na našich hráčích bylo vidět, že do toho dali srdce a hráli naplno. Bylo jasně vidět, že když celý mančaft bojuje, hraje naplno a srdcem, tak na to prostě má. Kdybychom s takovým nasazením odehráli všechny zápasy, což v silách týmu bylo, tak jsme mohli být někde úplně jinde, a ne šestí.
Najdete utkání, kdy mančaft odehrál přesně to, co jste po něm chtěl?
To byl rozhodně zápas v Lanškrouně. A doma se Skutčí. To byly herně dva nejlepší zápasy za celou sezonu. Kluci hráli hokej tak, jak se má.
V prosinci na vás očividně padla psychická deka, když jste prohráli s Poličkou 4:10 a se Skutčí 0:11. Už jste se pak nedokázali zvednou, je to tak?
Psychika pak už nebyla nic moc. Já jsem k tomu chtěl přispět jako hráč, tak jsem nastoupil, ale jen do dvou zápasů, protože ve druhém utkání jsem si zlomil žebro a už jsem nemohl hrát. Myslím si, že kdybych hrál, tak by to možná bylo jiné, ale to je prostě to kdyby… Nechyběl jsem jen já, ale ještě dalších pět hráčů. Když vypadne jedna pětka, na které by se dalo stavět a která by mohla ty góly dávat anebo na druhou stranu nedostávat, tak to je znát.
Brali vás hráči nějak jinak poté, co jste nebyl jen trenér, ale byl jste hrající trenér?
Myslím si, že to bylo trochu jiné v tom, že když jsem byl na ledě, tak se trochu víc snažili. Trochu i víc dělali ty věci, které se mají dělat. Ale jak říkám, to je v každém hráči a nemělo by se to dít, jen když je trenér na ledě.
Jak tedy zní celkový verdikt nad nepříliš vydařenou sezonou?
Sezona samozřejmě nebyla vydařená, protože jsme skončili až šestí. Chtěli jsme skončit lépe, to je jedna věc. Druhá věc je, že mančaft je poskládaný tak, jak je. Jsou tu hráči, kteří mají hokej zažitý, jiní ne. Ti kluci, kteří nikdy nehráli ve vyšších soutěžích, se někdy snažili daleko více než ti, od kterých by to divák možná očekával. Hodnocení je proto trochu rozporuplné, protože sezona byla ovlivněna zraněním dobrých hráčů na konci sezony. Je to neúspěch, ale musí se brát v potaz okolnosti, které k tomu vedly.
Jak hodně se výkony podepsaly na návštěvnosti?
Ke konci chodilo méně fanoušků. Trochu mne to mrzelo. Nevím, zda to nevěděli, nebo nechtěli vědět, že je kádr oslabený. Ale fanoušci to komentovali takovým způsobem, jakým komentovali. Rozumím tomu, že když se vyhrává, tak je divák spokojený, když se prohrává, tak ne. To je jasné. Česká Třebová je takové menší město, rodinného typu, takže si myslím, že kdyby diváci vytvořili lepší atmosféru, tak by nás to popohnalo. Chybělo mi tu skandování a povzbuzování. Nikdo není neomylný, každý udělá chybu, ale opravdu si myslím, že by povzbuzování trochu pomohlo.
Už se vám v hlavě rodí plány do další sezony?
To nezáleží jen na mně, teď je to především na výboru, zda se mnou bude chtít dále spolupracovat. Pokud bych tu měl být, tak je určitě potřeba doplnit tým o kvalitní obránce. Myslím tím hráče, kteří mají zkušenosti z vyšší krajské soutěže, ne-li ještě z vyšší. Musí tu být minimálně tři, čtyři obránci, kteří dokáží vzadu podržet puk. Pak by bylo potřeba doplnit kádr o jednoho, dva dobré útočníky. Hlavně je důležité, aby hráči dokázali udržet nervy na uzdě, aby nebyli vylučovaní. V několika zápasech jsme měli dvacet a více trestných minut i přesto, že jsme si na začátku zápasu řekli, že nebudeme vylučovaní. To je ale o sebekázni každého hráče.
Který z hráčů vám udělal radost?
Mezi obránci to byl Tomáš Řehák, mezi útočníky jich bylo více. Hodně příjemně na mne působil Libor Teplý, Petr Kvasnička, Lukáš Deml, Láďa Doha. Velmi příjemným překvapením pro mne bylo zapojení a zapracování Slávy Váněho mezi obránce. Bylo vidět, že má přehled ve hře a je hodně platným hráčem.
Když se vrátíme ještě před sezonu, k vašemu příchodu do České Třebové. Bylo těžké mezi hráče zapadnout? Neslyšel jste třeba to, že se Standou Mečiarem jste to dělali tak a tak… Musel jste si dělat pořádek, nebo vás tým bral od začátku?
Já jsem se Standou mluvil o tom, jak trénoval. Na několika trénincích jsem zjistil, jak na tom kluci jsou. Některé věci jsme si na začátku museli ale vysvětlit. Pak už to bylo všechno v pohodě. Parta je tu skvělá. Vím, že to kluci dělají po práci, takže se tu nemohou klást takové nároky jako na hráče, kteří hokej dělají profesionálně. Hodně jsem oceňoval, když si někdo přehazoval směny, jen aby mohl jít trénovat a jet na zápas. To je ale opravdu na každém člověku. Pokud si nenajdou hráči hokej v sobě, nikdo nic nenadělá. Mohl by tu být Ivan Hlinka, a bylo by to zbytečné.
