Je hezké, když o někom můžeme říci, že nerad prohrává a nebere nic jiného než vítězství. Jenže pokud tento „srdcař“ neudrží nervy na uzdě a po sporném verdiktu rozhodčího, po nešťastné porážce nebo třeba kvůli tomu, že si protrhl svoji kopačku z klokaní kůže, začne prokopávat dveře, ničit střídačky… je to ubožák ubohý (latinsky imbecilio debilofierdi).

Kdyby hříšník alespoň přiznal svoji chybu a řekl: „Chlapi, OK, ulítl jsem, nějak se dohodneme…“ Jenže to ne. Plzákovská taktika vyhrává. Hráč se většinou cítí ještě dotčený. Div, že si neshání svědky, že na zápase ani nebyl. Když hráč není s to se přiznat, měl by zakročit jeho klub a výtečníka klepnou přes prsty. Varianta schovávat hříšníka a dělat, že se nic nestalo, je slušně řečeno trapná.

Je se ale čemu divit? Sport je jenom odrazem společnosti. Když mohl představitel státu neoprávněně pobírat sociální dávky a ještě se voličům vysmívat, tak proč by si fotbalista nemohl poničit několik střídaček. Vždyť to má logiku!