Král Otakar, řečený bronzový…

Pozdě ale přece. Poprvé si vyzkoušel velkou akci, kdy mu táhlo na na devětadvacet. O čtyři roky později se stal prvním kapitánem samostatné České republiky na MS. Pardubická legenda OTAKAR JANECKÝ ze šesti hokejových vrcholů vytěžila hned čtyři medaile. Všechny jsou z bronzu.

Startoval jste na juniorském MS v roce 1980, ale poté přišlo na devět let utrum. Proč na vás trenéři zanevřeli?
Asi úplně nezanevřeli. Vlastní chybou jsem nehrál rok a půl. Později jsem si z toho dělal srandu, že jsem si musel dát rok a půl pauzu, abych mohl hrát hokej do čtyřiačtyřiceti.

V osmdesátých letech patřily vaše Pardubice k nejlepším týmům v Československu. Vy jste ale nastupoval maximálně za béčko…
Za totáče hráči ven neodcházeli. Navíc nebyly běžné časté změny klubů. Strávili klidně deset let v jednom týmu. Když s někým nastupujete dva tři roky, tak spolu můžete hrát poslepu. V obrovské konkurenci bylo těžké dostat se do nároďáku. Trenéři spoléhali na sehranost z klubů a také měli své oblíbence. Nebojím se tvrdit, že v každém ligovém mančaftu byla lajna, která mohla z fleku hrát v reprezentaci.

Vysvětlili vám, proč o vás nemají zájem?
Některým trenérům se nelíbil můj styl hokeje. Vše se odvíjelo od mého bruslení. Vyčítali mi, že nedávám do hry maximum a flákám se. Samozřejmě to nebyla pravda, i když to tak mohlo vypadat, protože jsem se pořád na ledě smál. Byl jsem rebel a trenérům jsem patrně nezapadal do sestavy.

Prvního startu na mistrovství světa dospělých jste se dočkal až v roce 1989. Už nešlo přehlížet nejproduktivnějšího ligového hráče?
Jsem strašně vděčný panu Wohlovi, který sebral odvahu a dal mi šanci (úsměv). Tenkrát vsadil na klubovou dvojičku z Tesly Pardubice a já hrál v jedné lajně s Jirkou Šejbou. To mně pomohlo, protože jsme věděli, co kdo a v jaký okamžik udělá. K ruce nám dali Roberta Krona.

Táhlo vám už na devětadvacet. To už jste snad nemohl být nervózní, nebo se pletu?
Dokud se nehodila první buly v zápase, tak jsem byl nervózní. Ještě víc z toho, jestli se do závěrečné nominace konečně dostanu. Člověk mohl nasbírat v lize sto kanadských bodů, ale místo v reprezentaci jisté neměl.

Na šampionátu ve Švédsku se z krále asistencí stal střelec. Čtyři góly a jen dvě asistence. Co se stalo?
Robert Kron byl dělník ledu. Barber byl rád, že může hrát s námi staršími. Ohromně jsme si sedli. No a také se asi unavilo štěstí a sedlo si na mě. Jinak to vždy bývalo opačně.

Pamatujete si na první gól a máte schovaný puk?
Ne, to vůbec. To už je strašně dlouho. Nejsem takový, abych vzpomínal na to, kdy jsem dal jaký gól a jaký zápas jsem rozhodl. Nikdy jsem nepočítal svoje body. Vždy jsem byl rád, že jsem součástí týmu. Hokej mě strašně bavil a měl jsem výhodu práce a koníčka v jednom. Puk jsem si nebral.

První účast na světovém šampionátu jste hned přetavil v medaili. Jak na to období vzpomínáte?
Finálová skupina byla vyrovnaná. Prohráli jsme o gól se Sověty a pak porazili o gól domácí. V závěrečném vystoupení jsme zase o gól padli s Kanadou. Pro náš tým byla každá medaile úspěch, takže panovala spokojenost.

Po dalších třech letech reprezentační pauzy si trenérská dvojice Hlinka – Walter vytáhla žolíka z Jokeritu Helsinki pro domácí šampionát v roce 1992.
Finsko nastartovalo i mou reprezentační kariéru. Třebaže až po třicítce. Vzpomínám, že jsem byl po operaci nosu a na sraz dorazil s maskou na obličeji. Ale všechna bolest šla stranou, je přeci krásné hrát na mistrovství světa v Praze.

Vy osobně jste obhájil bronz. Nemířili jste ale výš?
Vypadá to, že pro naši generaci byl bronz vrcholem. Na šampionátu jsme se prezentovali výborným hokejem. Bohužel nás v semifinále rozesmutnila moje druhá oblíbená země. Byl jsem z toho úplně v pr…., že nás vyřadili právě Fini. Ještě v penaltové loterii.

Jeden z nájezdů jste zazdil také vy. Ketterera nakonec nepřekonal nikdo.
Tu penaltu jsem viděl několikrát v televizi a vždy si říkám, že jsem to udělal úplně blbě. V životě jsme podobné zakončení neudělal. Většinou jsem šel blafák na forhend. Naznačit střelu doprava, doleva, rozhýbat gólmana. A teď jsem jel na bekhend a úplně jsem to zpackal. Markus mě měl z Jokeritu přečteného.

V souboji o třetí místo jste přetlačili Švýcary. Jak bylo těžké se na zápas po takovém zklamání připravit?
Těžké. Ale museli jsme už kvůli lidem. Diváci nám pomáhali po celé mistrovství. Byli fakt skvělí. Znovu se potvrdilo, že my a Finové máme nejlepší fanoušky na světě.

Měl jste štěstí být u posledního šampionátu československého týmu a také u prvního ryze českého nároďáku. Hnala vás v roce 1993 vyšší motivace získat úspěch pro mladý stát?
Pro mě bylo nejdůležitější, že reprezentuji svoji zemi. A bylo mi jedno, jestli se jmenuje Československo nebo Česká republika. Jak spadne ten černý nesmysl na led, tak člověk myslí jen na to, aby vyhrál. Ale připouštím, že motivace udělat hned nějaký úspěch byla vyšší.

Pro vás byl šampionát v Německu ještě specifičtější. Národní tým jste vedl jako kapitán. Proč zrovna vy, vždyť na soupisce figurovali hráči, kteří měli v reprezentaci odehráno daleko více?
(směje se) Trenéři na mě chtěli hodit vyšší zodpovědnost. Znali mě a věděli, že když mi bouchne v hlavě elektronka, tak to nemusí dobře dopadnout. Každopádně být kapitánem národního mančaftu je nejen velká pocta, ale také zodpovědnost. Je to vážnější role a možná trenéři chtěli, abych šel příkladem ostatním. V týmu ale byli samozřejmě samí profíci, ti žádného dirigenta nepotřebovali.

Skupinou jste projeli jako nůž máslem, ve čtvrtfinále zametli s Itálii a znovu přišlo nepřekonatelné semifinále.
Tentokrát Švédsko. Kdybych netrefil tyčku, mohlo to být všechno jinak. Vyrovnávali jsme v poslední minutě a pak nám dal Rundqvist rozhodující gól v prodloužení. Bohužel ten strašně důležitý krok v semifinále jsme nikdy neučinili. V tu chvíli to zamrzelo, ale s odstupem času a při současné realitě českého hokeje můžeme být za ty bronzy skutečně rádi.

V souboji zklamaných jste vyběhli s Kanadou, za kterou nastupovali třeba Lindros, Recchi, Kariya, Brind Amour. Čím to bylo?
Spadl z nás kámen. Dva zápasy na šampionátu jsou vždy strašně důležité: čtvrtfinále a také semifinále. Čtvrtfinále jsme zvládli s bravurou. V semifinále jsme cítili tlak, jestli už překročíme ten bronzový stín. Pak to z nás spadlo a Kanadu jsme přejeli. Otázkou je, jakou měla motivaci, protože stejně jako Rusko berou jen zlato… My si naopak vážíme každé medaile.

V osmi zápasech jste zapsal jeden gól a čtyři asistence.
Měl jsem v lajně dva gólové kluky, Jirky Kučeru a Doležala. Takže jsem hrál na ně. Ďolík měl obrovskou fazonu a bylo to nejlepší z našich levých křídel. A Lojza byl vynikající centr s perfektním bruslením a přihrávkou. Sedli jsme si nejen na ledě.

Na mistrovství 1994 přivezli Češi nabušený kádr s Jágrem Strakou, Ručínským. Mluvilo se o sporech hráčů z NHL a těch z domácí soutěže, můžete to potvrdit?
Hráči byli v pohodě, ale nesedli jsme si jako celek. Nevím, co za tím bylo.

Nebyl tenkrát Jágr po dvou vítězstvích ve Stanley Cupu příliš namachrovaný?
Nic takového jsem nepozoroval. Každý, kdo Džegra zná, tak ví, že je svůj. V kabině nepromluví, občas udělá šprýmeček, ale hlavně se soustředí sám na sebe.

Vedl jste tým, který obsadil až sedmou příčku. Řešil jste nějaké nepříjemnosti?
Postavil jsem se za tým, když jsme s Ivanem řešili výkonnost. Vždyť jsme se ve skupině trápili. Porazili jsme jen Francii a dokonce remizovali s Norskem.

Nejlepší výkon jste podali ve čtvrtfinále proti Kanadě. Javorové listy rozhodly dvě a půl minuty před koncem. Znamená to, že se borci z NHL více namotivovali než proti Norsku?
Tím, že hráli proti protihráčům z nejlepší soutěže na světě, tak je to třeba více nabudilo. Kapitán ale není od toho, aby hodnotil hráče, kdo a proti komu hrál lépe. Jsem přesvědčený o tom, že žádný zápas nikdo neodflákl. Je to přeci reprezentace.

Asi není jednoduché skládat tým za pochodu, jako v případě čekání na vypadnutí ve Stanley Cupu, co říkáte?
Za totality byla výhoda, že před každým mistrovstvím světa byl kompletní tým na měsíčním soustředění. Jednotlivě lajny se dlouho ladily, pokud už nebyly sladěné z klubu. V současné době vám na poslední chvíli přiletí hráč z Ameriky. Po dlouhé cestě, v hlavě zklamání, že vypadl z bojů o Stanley Cup. No a teď rychle přepněte. Nikdo také neví, jestli si individuality sednou s týmem. Je to složité pro trenéry i hráče. Každý je zvyklý na něco jiného. Jedno máme společné, hrajeme za Českou republiku a každý by měl šlapat naplno.

Reprezentace to nejsou pouze mistrovství světa. Vám se poštěstilo zahrát si pod olympijskými kruhy, a to hned dvakrát.
Olympiáda je pro každého sportovce vrchol. Tím, že se koná jednou za čtyři roky, i když já měl štěstí, že byla po dvou letech, je to pro všechny země vzácnější než každoroční mistrovství světa.

V Albertvillle jste v roce 1992 získali, jak jinak, bronz. Kam ho řadíte?
Kluci později získali v Naganu zlato. Pro nás byl ale skvělý i bronz z Francie.

První gól československé reprezentace na olympiádě jste dal vy. Pak jste vstřelil vítěznou branku Švédsku ve čtvrtfinále. Savojské Alpy vám asi svědčily?
Vždycky záleží na tom, jak to člověku sedne. V jaké hraje lajně, jestli je v týmu pohoda. A mně se s Tomášem Jelínkem a Láďou Lubinou hrálo perfektně.

V semifinále vám vystavěl stopku sice jen olympijský výběr Kanady, ale záda svým spoluhráčům kryl Burke a v útoku nastupovala pozdější hvězda Lindros.
Ať postaví Kanada jakýkoliv výběr, hraje se proti ní špatně. Já jsem ji až na pár výjimek nemohl přijít na kloub. Moc mi nevyhovoval jejich tvrdý styl hokeje.

Na olympiádě v norském Lillehammeru jste ostrouhali. Po třetím místě ve skupině jste totiž chytili Kanadu už ve čtvrtfinále.
Tam jsme vypadli smolně. S Kanadou jsme sehráli vyrovnanou partii. Nejdříve vyrovnali pět minut před koncem a pak rozhodli v prodloužení. Na konci první třetiny jsem otevíral skóre zápasu. Na tohle utkání však také nerad vzpomínám.

Po vyhraném utkání ve skupině o 5. až 8. místo vás čekala historicky první bitva se Slováky. Umístění nic moc, ale náboj měla jako derby nebo snad ne?
Bylo to vyhecované, jako když hrály Pardubice s Košicemi (rozesměje se). Samozřejmě jsme na sebe se soupeřem pořvávali, ale nic nacionalistického. Myslím, že se bratři chtěli vytáhnout více než my. Také proto, že my jsme byli po rozdělení republiky nástupnický stát a oni se museli prokousávat až z výkonnostní skupiny C. Přijel jim pomoct i ambiciózní Peter Šťastný. Asi byli přemotivovaní, protože jsme jim dali 7:1.

Janeckého 10 reprezentačních NEJ

Šestkrát na velkém podniku. Otakar Janecký startoval na čtyřech světových šampionátech a dvou olympijských hrách. Domů si přivezl čtyři bronzy. Je to hodně nebo málo?

„Každý tým chtěl zlato, ale bylo nás na to šest. My, Rusko, Kanada, Švédsko, Finsko, USA. Buďme rádi za ty bronzové medaile, které jsme získali. Já tedy rozhodně jsem. Se svoji reprezentační kariérou jsem spokojený. Pochopitelně mohlo to být lepší, ale také horší,“ hodnotí svá báječná léta tento hokejový virtuos.

Janecký si z vrcholných akcí odnesl spoustu zážitků. Speciálně pro Deník vybral ta svoje NEJ.

NEJVĚTŠÍ RADOST. Samotná účast na mistrovství světa v roce 1989. Můj první šampionát a hned bronz. Jasně, v první chvíli jsem byl naštvaný, že jsme nešli ještě výš, ale to rychle odeznělo.

NEJVYDAŘENĚJŠÍ VYSTOUPENÍ. Olympiáda v roce 1992 v Albertville. Tam jsme měli úžasný tým.

NEJHORŠÍ AKCE. Mistrovství světa v Itálii 1994.

NEJVĚTŠÍ VÍTĚZSTVÍ. Deklasování Kanady (5:1) na MS 1993 v Německu.

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ. První okamžiky po semifinále na MS v Praze po vyřazení od Finska na penalty.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ GÓL. V Albertville proti Švédsku na 2:1 sedm minut před koncem. Ukázal se jako vítězný.

NEJSLAVNĚJŠÍ ASISTENCE. Možná nějakému protihráči (směje se).

NEJOBLÍBENĚJŠÍ SOUPEŘ. Finsko. Všechny kluky jsem znal, oni mě a také po mně chodili. Zápasy byly pro mě hodně motivační.

NECHTĚNÝ PROTIVNÍK. Kanada. Tvrdý až zákeřný soupeř. Hráli silově, zastrašovali nás. Už jenom ta psychika, že nás budou řezat, nebyla nic moc. Škoda, že nehraji proti nim teď. Udělali hrozný pokrok směrem k technickému hokeji. A ještě si udrželi tu tvrdost. Je radost se na jejich komplexnost dívat. Neměl jsem rád ani zarputilé Němce.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ SPOLUHRÁČ. Jirka Šejba. S ním jsem mohl hrát poslepu.