Bývalý pardubický gólman nedávno oslavil dvaapadesáté narozeniny i vlastně svátek. V manažerských funkcích se v první pětiletce jeho dekády na jeho triko přišívaly neúspěchy. Takže v té druhé by se tam měly přišít i úspěchy…

„Nahoru se šplhá strašně těžce a dolů to pak jde hrozně rychle. Když dostanete gól, tak za to může brankář. Vyhrajete-li, tak za to také může brankář. Pozice gólmana je specifická. Buď to byl vždy zatracovaný, nebo ho vynášeli do nebe. Podobné to je i v kanceláři. Někdo nese zodpovědnost, a když se to člověk naučí přijmout, tak je samozřejmě jmenovaný s úspěchem. Ale pak mu padá na hlavu i ten neúspěch,“ říká Dušan Salfický v otevřeném rozhovoru pro Deník.

close K povinnostem sportovního ředitel patří i ocenění jeho slavných předchůdců. info Zdroj: HC Dynamo Pardubice zoom_in K povinnostem sportovního ředitele (Dušan Salfický vlevo) patří i ocenění jeho slavných předchůdců.

Možná jsem si měl dupnout…

V letošním roce slavíte jedno soukromé výročí. Deset let v manažerském křesle. Funkcí jste vystřídal několik. Ve které jste se cítil nejlépe?

Těžko říct. Nicméně, když vezmu, co člověk celý život dělá, tak funkce spojené se sportem. Tedy hned ten první rok, kdy jsem vykonával pozici sportovního manažera. Byť musím říct, že jsem měl hodně omezeny pravomoce a kompetence. Vedení totiž chtělo nejdřív vědět, co člověk umí. No a teď se cítím silný na postu sportovního ředitele. Už to mám osahané a přesně vím, co mám dělat. Funkce je spojená z drtivé většiny s hokejem a kabinou. Tam jsem se vždy cítil nejlépe.

Vaše první pětiletka ve vrcholných funkcích se ale nesla v pádu pardubického hokeje. Cítíte nějakou spoluvinu za stav, který nastal?

Těžká otázka. Můžu se ale v klidu podívat do zrcadla a sám sobě říct, že jsem dělal maximum. Přesto nezastírám, že jsem přemýšlel, co bych udělal lépe. Jenže v dané situaci toho moc jiného dělat nešlo. V době, kdy se stalo město majoritním vlastníkem klubu, jsem nastoupil na pozici generálního manažera. Hlavním úkolem bylo zachránit sezonu 2016/2017. Povedlo se přežít v baráži. Stály proti nám týmy s manažery, kteří byli léta na těchto pozicích a už si prožili krizové situace. Já jsem jako hráč podobné momenty také zažil, ale z postu generálního manažera je člověk zodpovědný za všechno a za všechny!

Takže co byste udělal jinak? Co považujete za svoji největší chybu?

Šel jsem do toho s vědomím, že si zodpovědnost beru na sebe bere. Hokej koupilo město. Období bylo složité po ekonomické a tím i personální stránce, co se kádru prvního týmu týče. Řešili jsme dluhy klubu. Teď je těžké zpětně říkat, jestli jsem měl někoho vyhodit dřív, někoho déle, nebo nevyhazovat. Víte, můžete si myslet co chcete, ale vždycky musíte mít náhradu, nebo na to musíte mít peníze. To v té době nebylo, a tak se dělaly kroky, jaké se dělaly. Dělal jsem to nejlepší, co šlo.

Jinak. Působíte klidně, nechtělo to vládnout pevnější rukou?

Možná jsem si mohl někdy dupnout a říct: Bude to podle mě, anebo končím. Na druhou stranu jsem svoji pozici nabízel několikrát ve smyslu, ať někdo přijde, kdo to bude dělat lépe. Nikdo nepřišel, nikdo to nechtěl dělat. Možná jsem si měl více prosazovat své názory. Snažil jsem se však najít nějaký kompromis, někde třeba uhnout. Ne vždy to vyšlo tak dobře, jak si člověk myslel.

Zároveň jste byl činný i v politice. Co jste tím sledoval?

Pardubický hokej byl vždy propletený s městem. Lidi, se kterými jsem nejvíce komunikoval, mi říkali: Hele, ten hokej potřebuje mít nějaké zastání, nechtěl bys mu pomoct? Vůbec jsem nevěděl, co komunální politika pořádně obnáší. V roce 2014 jsem přesto do ní vstoupil. Působil jsem tady prvním rokem jako sportovní manažer. Za dva roky jsem skončil a vrátil se, až když město odkoupilo podíl od pana Šmidberského.

V tu chvíli jste se stal také minoritním vlastníkem. Proč jste se tak rozhodl?

Říkal jsem si, že to musím udělat, aby se tady hokej zachránil. V Pardubicích mi toho hodně dal, v tu chvíli jsem to cítil jako morální povinnost. Člověk ale absolutně neví, do čeho jde. Sedět jako akcionář v křesle generálního manažera a před tím stát čtyřiadvacet let v bráně, to byl obrovský rozdíl. Seděli jsme s Petrem Čáslavou a říkali jsme si, že horší už to být nemůže (pousměje se). Tak jsme do klubu vstoupili, s cílem ukázat, že nám na pardubickém hokeji záleží a koupili jsme si akcie.

Znovu vážené Dynamo

V době největších nepokojů jste čelil petici za odvolání a přesto jste neodstoupil. Co vás vedlo k tomu vytrvat?

Už jsem to zmínil, svoji pozici jsem nabízel několikrát. Říkal jsem: Tady jsou klíče od kanclu, pojďte to dělat lépe. Pamatuju si, že mě lidi pranýřovali a chtěli moje odvolání. Já jsem jim vzkázal, že neodstoupím, protože tady nikdo jiný není. Připadalo mi zbabělé hodit klub přes palubu. V ten moment jsem bral jako větší zlo, že tady bude bezvládí, nebo sem přijde někdo, kdo je neznalý problematiky. Věřte, že pokud by se objevil někdo, kdo to tady zná, je s klubem spjatý a má nějakou vizi ho posunout, tak bych skončil. Utéct z boje jenom proto, že lidi nadávají, mně připadalo vůči tomu klubu nefér.

Nevypadáte ani jako tvrďák. Hodně vás ta nenávist žrala a vyhrožoval vám někdo?

Bylo to nepříjemné pro mě i pro rodinu. Kolik tady bylo fanoušků, co všichni přesně věděli, jak se to má dělat. Těch emailů co jsem dostal. Stále jsem si říkal: Jak to tedy mám dělat jinak? Bez peněz, bez podpory. Nikomu z hráčů se do Pardubic nechtělo. Přiznávám, štvalo mě to. Vždycky jsem ale upřednostnil klub. Když už jsem do toho takhle šel a procházel si těžkým obdobím, tak jsem věřil že s pomocí dalších lidí jsme schopní v Pardubicích hokej zachránit.

Odolal jste všem výpadům. I za cenu toho, že ze šoumena Dušana Salfického se stal pro některé fanoušky padouch. Nevadilo vám, jak rychle utrpěla vaše pověst, kterou jste si léta mezi třemi tyčemi budoval?

Nahoru se šplhá strašně těžce a dolů to pak jde hrozně rychle. Jistě narážíte na to, že mi bylo přiděleno označení hrobník pardubického hokeje. Co si budeme povídat, bylo to nepříjemné. Ale když už jsem v roce 2017 strčil hlavu do oprátky a chtěl jsem pomoct tady hokej zachránit, tak už nebylo kam utéct. To by totiž bylo to nejjednodušší. Nešlo však o Salfického, šlo o ten klub. Snažili jsme se i v negativním prostředí udělat maximum pro záchranu.

S příchodem podnikatele Petra Dědka se vám osobně muselo nesmírně ulevit. Situace se obrátila o 360 stupňů. Přestože jste neměl žádné úspěchy, svěřil vám roli sportovního ředitele. Byla to jeho pověstná druhá šance, že vám věřil?

Pro mě bylo nejvíc to, že se mu vlastně mohl klub prodat jako extraligový. Před tím jsme zvládli dvě nervy drásající baráže. Byl jsem strašně šťastný, že se našel někdo, kdo chce investovat do pardubického hokeje. A že si řekl: Dobře, nechám u toho Salfického… Bylo to čistě rozhodnutí nových majitelů a já jsem za to samozřejmě byl rád. Počítal jsem i s tím, že to tady odevzdám a budu se chodit dívat na hokej a fandit Dynamu z pozice normálního fanouška. Opakuji jsem rád za důvěru, protože ta práce mě baví. Celý život se pohybuji v hokejovém prostředí. Tím, že tady ještě jsem v pozici sportovního ředitele, tak to snad nedělám úplně špatně.

S novým majitelem přitekly do Dynama peníze. To se jinak tvoří kádr, když si můžete ukázat, na koho chcete…

Z části je to pravda. Museli jsme ale nejdřív přesvědčit hokejové prostředí. Peníze jsou jedna věc, ale druhá věc, že je mají i jiné kluby. My jsme museli ukázat, že Dynamo opravdu otočilo kormidlo, vydává se úplně jiným směrem a stává se z něho klub, jakým je dnes. Postupně přesvědčit hráče, aby k nám šli.

Bylo přemlouvání náročné?

Pověst Dynama nebyla úplně ideální. Stěžejní bylo, že jsme se zachránili v sezoně 2018/2019, která byla nejhorší v novodobé historii. Možná se poté trochu změnilo uvažování hráčů, kteří uvěřili, že v Pardubicích to tak špatné není a trh začal brát Dynamo znovu vážně. Najednou o příchodu do Pardubic začalo uvažovat více kvalitních hráčů. V posledních dvou letech už se jedná o top hráče. Věřím, že jsem k tomu přispěl nějakým dílem, že jsem dokázal správně komunikovat s agenty i hráči.

Byl jste připraven stát se obyčejným fanouškem. Nebylo by to škoda, když jste si prošel takovým peklem?

V manažerských funkcích jsem deset let. Prožil jsem si tady špatné i dobré. Upřímně řečeno, nechtěl jsem přestat. Cítil jsem nějakou další osobní výzvu. To pokračuje a rád bych se kariérně ještě posunul.

Vnitřní tlak je pořád

Funguje to u členů managementu stejně jako u hráčů na ledě, že se jim uleví po psychické stránce, když se nemusejí obávat o existenci? Pracuje se vám v posledních třech letech uvolněněji?

Tlak je pořád. Každopádně se ale pracuje příjemně s větším klidem. Nicméně jak rostou ambice klubu, tak roste i ten tlak a zodpovědnost vůči tomu. Majitelé dávají do hokeje nemalé prostředky a za investované peníze chtějí co nejlepší výsledky. Možná si tlak vytváříme na sebe tím, že opravdu chceme něco dokázat. Když už tu šanci máme. Teď to nemyslím jako osobně, ale z pohledu týmu.

Na druhou stranu je lepší vypadnout ve čtvrtfinále play off, než se smažit v baráži…

(směje se). Jasně, chápu kam tím míříte. Každý rok víte, že pokračujete, že hrajete extraligu. Máte nějaký budget na sezonu. Tím pádem můžete oslovovat portfolio hráčů, takže práce je daleko klidnější a příjemnější. Ale zodpovědnost a takový ten vnitřní tlak je tam pořád. Před tím na záchranu, teď na úspěch.

Jaké má vlastně sportovní ředitel v Dynamu úkoly?

Sportovní ředitel z mojí pozice má na starost všechno od mládeže přes rezervní tým až k áčku. Nemůže myslet pouze na současnost, ale hlavně na budoucnost. Vytyčovat si krátkodobé i dlouhodobé cíle. Aby nám fungovala mládež, což je strašně důležité pro další roky. Abychom měli kam v případě potřeby sáhnout. Abychom nemuseli přivádět cizí hráče. Když děláte hokej v Pardubicích, tak chcete, aby tady bylo co nejvíce odchovanců. Pak může být hrdí. Jsme rádi, že při pohledu na soupisku áčka, se to hemží kluky, které vychoval pardubický hokej.

Práce s mládeží, je vždy během na dlouho trať. A nesmí se zanedbat jako v tom období temna. Už je vše narovnané zpět?

Právě za toto nese sportovní ředitel zodpovědnost. Z části řeší i ekonomiku na to navázanou. Musíme se připravit na to, abychom ve stěžejních týmech pod áčkem, tedy v béčku, juniorce, dorostu i deváté třídě měli dostatek kvalitních trenérů, hráčů a vytvořili jim to nejlepší zázemí. Samozřejmě pozor, nejsem na to sám. Nechci, aby to vyznělo tak, že všechno dělá Salfický. Ten je, ale jsou tady lidi, kteří makají na každodenní bázi v různých kategoriích. Jsem nad nimi, takže se mi zodpovídají, ale já se pak zodpovídám představenstvu.

Jak se podílíte na skládání kádru u prvního týmu HC Dynamo Pardubice?

Dříve se jednalo o práci jednoho člověka, či hlavního trenéra. V Pardubicích dnes máme majitele, který hokejem i klubem žije. Zajímá ho veškeré dění, s čímž souvisí skládání týmu. Máme tady klubovou legendu Petra Sýkoru, který nám výraznou měrou pomáhá se skautingem i pohovory s hráči. A v neposlední řadě do toho promlouvá hlavní trenér. V Dynamu můžeme hovořit o týmové práci, ale to první kde, co a jak, je práce sportovního ředitele.

V loňském roce jste zůstali těsně za branami finále. Bylo to pro vás osobně velké zklamání?

Po těch letech utrpění byla pro mě osobně medaile úspěchem. Ambice asi byly někde v hlavách větší, ale tak to spíš mrzelo, než že bych byl zklamaný. Samozřejmě, vždycky chcete všechno vyhrát. Vstupovat do sezony s tím, že budu vyhrávat půlku zápasů a stačí mi to, tak do toho žádný hokejista nejde. Takže ze sportovního hlediska to strašně bolelo, protože jsme pro finále udělali maximum. Výkony našeho týmu měly stoupající tendenci a myslím si, že manšaft na to byl.

Vzali jste si z bronzového ročníku ponaučení pro tuto sezonu? Když nic jiného, Dynamo se zdá být sebevědomější.

Říkám, že všechno špatné, je pro něco dobré. Našli jsme detaily, které nám chyběly. Poučili jsme se z nich a přenášíme to do letošní sezony. Víme o věcech, které šly dělat jinak. Naše mužstvo zůstalo prakticky stejné i ta kvalita těch hráčů je přibližně stejná. Myslím si, že jsme zase skvěle připravení, jako jsme byli vloni. Marek Zadina je dnes hlavní trenér. Prožil si to s hráči jako asistent, takže ví přesně na co a jak reagovat. Díky tomu jsme ve finále.

Zasloužíme si zlatou tečku

Rok 2024 musí být pro vás obrovským zadostiučiněním. Vaše Pardubice si zahrají po dvanácti letech finále. Co uvnitř prožíváte po těch všech krušných momentech v manažerských pozicích?

Obrovskou radost za kluky. Když vidím, jak tým drží pohromadě, jaký má charakter, tak klukům úspěch strašně přeju. Vidím také každodenní mravenčí práce lidí okolo včetně managementu klub. Všichni se snažíme veškeré detaily propojovat, pomáhat si, aby to fungovalo. Jsou to třeba dvě procenta, která nejsou vidět na ledě, ale jsou strašně důležitá. Lidi, kteří si tady se mnou prošli peklo, tak se dnes mohou radovat s áčkem. V neposlední řadě to přeju i fanouškům. Byť mě pranýřovali, tak na baráž chodilo deset tisíc lidí. Tací fanoušci v republice nejsou.

A prožíváte nějakou osobní satisfakci?

Ne, neprožívám. To už je minulost. Bral jsem to tak, jak to bylo. Jsem šťastný za pardubický hokej, za budoucnost. Když sleduji mladé kluky. Dorost nám hraje také finále. Fakt mě těší, že se nám podařilo áčko a tím i celý pardubický hokej zachránit. A z toho mám velkou radost. Spíš než nějakou osobní satisfakci.

A zmínění fanoušci? Už je vám odpuštěno a vy jste jim naopak odpustil?

To se musíte zeptat jich (úsměv). Já se na ně nikdy nezlobil. Ano, mrzelo mě to. Byli to však jedinci, kteří byli docela hnusní. Fanouškům, kteří nadávali na Salfického, ale přišli podpořit a zachránit klub v nejtěžších chvílích, tak těm není co odpouštět.

Stejně jako se na vaše triko přišily neúspěchy, měly by si tam přišít také úspěchy. Jak to tedy je v manažerské branži?

Když dostanete gól, tak za to může brankář. Vyhrajete-li, tak za to rovněž může brankář. Pozice gólmana je specifická. Buď je zatracovaný, nebo ho vynášejí do nebes. Podobné to je i v kanceláři. Vždycky někdo nese zodpovědnost, a když se to člověk naučí přijmout, tak samozřejmě je jmenovaný s úspěchem, ale pak mu padá na hlavu i ten neúspěch. Kdo tady seděl, tak ví, že to není jenom práce jednoho člověka. Jak úspěch, tak neúspěch. Prostě je to o klubu, jak to tam nastavíte, jak to funguje. A především o lidech, se kterými spolupracujete. A já musím říct, že dnes jsem šťastný za to, kde Dynamo je.

Před startem letošního ročníku jste slovo titul nechtěli vyřknout nahlas. Teď už nelze našlapovat…

Uděláme pro něj maximum. Věřím, že máme tým, který je schopný toho dokázat.

Proč by mělo Dynamo extraligu vyhrát?

Dynamo by mělo vyhrát, protože jsem přesvědčený, že to, co se tady po letech strádání vybudovalo, si zaslouží mít zlatou tečku.

close Dušan Salfický (vlevo) se představil pardubickým fanouškům v Souboji legend. info Zdroj: HC Dynamo Pardubice zoom_in Dušan Salfický (vlevo) se představil pardubickým fanouškům v Souboji legend.