Což ale rozhodně neznamená, že by se na fotbal díval jen z křesla v pohodlí domova. Stále totiž pracuje v Disciplinární komisi krajského fotbalového svazu a jako osobnost, která je po celém regionu dobře známá, si neustále udržuje obdivuhodný přehled.

„Každý potřebuje něco, co je jeho koníčkem. Pro mě to je fotbal. Svůj život si bez něho nedovedu představit. Když si jednou za tři měsíce přijdu k doktorovi pro prášky, první otázka je, jestli pořád jezdím na komisi do Pardubic. Řeknu ano, on na to fajn, pořád vám to myslí," usmívá se Zdeněk Vrba, jenž se píšťalce „upsal" na začátku šedesátých let a dotáhl to postupně do tehdejší první národní ligy.

Stopka ve výšce

Pakliže má Zdeněk Vrba porovnávat, jaké podmínky měli tehdejší rozhodčí s těmi, jaké jsou dnes, tvrdí, že jde o různé světy. „Za mých začátků nebylo rozhodčích mnoho a většinou to byli starší pánové. Mělo bylo dvaatřicet, byl jsem relativně mladý člověk, chytlo mě to a postupoval jsem do vyšších soutěží. Když jsem ale dělal poprvé zkoušky do divize, nesplnil jsem limit ve skoku vysokém a musel jsem si proto nějaký čas počkat." Ano, to byly takové časy, kdy rozhodčí skládali testy i v poněkud netradičních disciplínách, kromě zmíněné výšky třeba rovněž ve vrhu koulí.

Věkové složení rozhodčích se na všech úrovních také proměnilo. Kdo to dnes chce někam dotáhnout, tem musí začít velice brzy a okresní i krajská patra jen prolétnout. Dříve? Nemyslitelné. „Za mé éry nepadalo v úvahu, aby pískali tak mladí kluci jako teď. Pokud s tím někdo začínal, tak to byli převážně fotbalisté po skončení aktivní kariéry. Navíc nebylo možné tak rychle postupovat do vyšších soutěží jako nyní. Bývalo dáno, že rozhodčí musel být tři roky v okrese, aby mohl do kraje, a tři roky v kraji, aby mohl výše. Vím, že takhle to už nejde, ale zase aby někdo pískal třeba rok v krajském přeboru a letěl nahoru, to je podle mě opačný extrém," přemítá Zdeněk Vrba.

Sám řídil zápasy první národní ligy a divize až do své padesátky. Měl někdy naději dostat se až na vrchol, tedy do celostátní ligy? „Já ne. Neměl jsem zkrátka v pořádku kádrový posudek," připomíná, že nejen výkony na hřištích byly určující.

Okres za dvacku

Ale zpět ještě ke srovnání různých fotbalových epoch. Odměny. Jistě je třeba zasadit si částky do dobové reality, ale i tak znějí některé sumy při vědomí, že aktuální náhrada rozhodčího v Synot lize činí 25 tisíc korun, až neskutečně. „Pamatuji časy, kdy první liga byla za dvě stovky, krajský přebor za 35 korun a okresní soutěž za dvacku. Za mládež paušály ani nebyly," hledá ve svém archivu Vrba.

Dnes v okresních třídách řídí rozhodčí zápasy v jednotných dresech, ale i to přinesla až moderní doba. „Je pravda, že naše ustrojení bylo často hrozné. Každý si všechno zajišťoval sám. Vůbec nic nebylo určené, prostě jsme potřebovali černou košili, tričko s bílým límečkem, vybavení jsme si museli sehnat. Na to mám jednu hezkou vzpomínku. Pískal jsem v Třebechovicích, po zápase na měl čekal nějaký pán a řekl mi: Tady vám věnuji anglickou píšťalku, protože jste byl u nás nejlepší rozhodčí. Měl jsem radost a dlouho jsem s ní potom pískal," popsal Zdeněk Vrba poněkud netradiční způsob, jak se dostat ke kvalitní rozhodcovské výbavě.

Ani s dopravou na utkání to nebylo tak snadné jako teď, kdy má prakticky každý k dispozici auto. „V tom jsem měl výhodu, že jsem z České Třebové a tedy na hlavní trati. Prakticky všude se totiž jezdilo vlakem," upozorňuje Zdeněk Vrba na další pro současné rozhodčí téměř nepředstavitelnou okolnost.

Respekt nescházel

Kromě toho, že sám aktivně pískal, působil po řadu let jako instruktor, nebo chcete-li delegát v soutěžích na všech stupních. V této funkci se mimo jiné nerozpakoval kdysi v utkání první národní ligy v Hradci Králové nechat vystřídat o poločase hlavního rozhodčího, z čehož je vidět, že si uměl zjednat respekt, bylo-li to potřeba.

„Z pozdější doby bych vzpomněl na mladého rozhodčího z Hradce Králové, který mi udělal velkou radost. Moc se líbil v jednom utkání I. B třídy, potom jsem se s ním setkat ještě několikrát. Jmenuje se Pavel Orel a dnes je na mezinárodní listiny FIFA," říká Zdeněk Vrba.

Mnoho práce odvedl rovněž i jako činovník okresní a krajské komise rozhodčích. „Když jsem převzal okres Ústí, bylo tady šestadvacet rozhodčích. Za deset let, od roku 70 do roku 80, jsem jich tu udělal vlastní pílí dvaasedmdesát," pyšní se údajem, jaký v nynější době mohou jeho následovníci jen závidět.

Dobrý učitel

Historek ze svého fotbalového působení a vzpomínek na zajímavé lidi, s nimiž se setkal, má českotřebovský patriot spousty, nutno ovšem poznamenat, že zdaleka ne všechny se dají i s odstupem let publikovat. „Mohu například zmínit takovouto kuriozitu. V minulosti se delegace rozhodčích nezveřejňovaly v novinách, že někdy přijde nějaký internet, nikdo netušil, takže byly zasílány takzvanými delegačními lístky. Zažil jsem i situace, kdy na takovém lístku, který rozhodčí dostal domů poštou, byl dopsán nenápadný křížek, nebo plus u jednoho týmu, minus u druhého a podobně. No a dotyčný už věděl, co to asi znamená," vzpomíná Zdeněk Vrba, dnes už s úsměvem.

A propos, měl on sám v době, kdy objížděl fotbalové trávníky jako rozhodčí, svůj vzor? „Musím říci, že ano. Pamětníci ze Svitavska si možná vzpomenout na Žandu Procházku. Od něho jsem se hodně naučil. Byl to velký kamarád a pro mě především vzor poctivosti. Ten i kdyby snad někdy dostal něco navíc, tak to šel sám vrátit."

Je samozřejmé, že ani Vrbova kariéra se neobešla bez méně veselých chvilek, ale na ty se snáze zapomíná a navíc, jak sám říká, ve svém věku se už na vše, co má za sebou, umí podívat s nadhledem. „Neříkám, že jsem nikdy nikomu nepomohl, ale vždycky jsem se snažil vyjít ze všeho s čistým štítem," říká muž, jenž v době své aktivní dráhy nikdy nemíval od oddílů tzv. odmítačky, neboli vetace.

Nikdy ve zlém

Jak bylo řečeno, Zdeněk Vrba v kopané neustále pracuje, a to v krajské disciplinárce. Že by ale byl se vším, co pro práci komise přinesla nová doba, srozuměn, to tedy ne. „Nelíbí se mi současná praxe," netají se. „Hráč je vyloučen po dvou žlutých, zaplatí si šest stovek a může hrát. Budiž. Za týden je ale vyloučen opět, zase si zaplatí šest stovek a hraje dál jakoby nic. Takhle by to být podle mě nemělo. Dobře, jednou dejme tomu ano, ale když už se proviní opakovaně?"

Zdeněk Vrba prožil s fotbalem desítky let a může tak odpovědět na otázku, jak se sport číslo jedna u nás změnil. „Jedna věc je, že mu nepomohla doba, protože od něho odlákala zejména mládež. Můj hlavní pocit však je, že dříve jsme byli obecně ve fotbale soudržnější. Ať to byli hráči, rozhodčí, funkcionáři. Dnes chce jeden převyšovat druhého a každý jede sám na sebe. To je podle mě špatně."

A na úplný závěr – co takhle recept na úspěch v roli rozhodčího? Jak být dobrým sudím? „To není tak jednoduché říci, ale jsou prostě v zápase okamžiky, které jako rozhodčí nesmíte propásnout a musíte je vystihnout. O to jsem vždy usiloval. Byla lepší i horší utkání, ale nikdy se mi nestalo, že bych musel ze hřiště utíkat vyloženě ve zlém," dodal Zdeněk Vrba.

Vizitka

Zdeněk Vrba se narodil 10. října 1930. Rozhodčím se stal v roce 1962 a odřídil na 1200 utkání. V letech 1969 – 1980 rozhodoval zápasy divize, III. ligy a I. národní ligy. Řadu let působil jako svazový instruktor a delegát, od roku 1963 pracoval v okresní i krajské komisi rozhodčích. Je členem Disciplinární komise PKFS a držitelem Ceny dr. Václava Jíry.