Daniel dál hraje za Hradec (byl například nejlepším hráčem Ondrášovka Cupu, neoficiálního mistrovství republiky) a to znamená oběti.

„Naštěstí máme dědu, moc nám pomáhá,“ usměje se táta Tomáš, který to ve fotbale dotáhl do divize.

Proto se smeká celá rodina. Autobusové spojení z Hostinného do Hradce je problematické. Daniel by musel do školy vyrážet v šest ráno, vracel by se po šesté večer. Poslední přímý spoj do Hostinného totiž jede z Hradce v půl jedné. Kluci kategorie U13 však mají tréninky do čtyř. „To by se nedalo zvládat,“ upozorní táta Tomáš.

„Řekli jsme si, že uděláme všechno. Ulehčilo nám, že se to rozložilo,“ říká táta. „Dáda měl jasno, chtěl zůstat. Znal kluky i rodiče. Je spokojený.“

Takže jezdí on, děda Milan, bývalý brankář, i mamka Věra. Každý den to znamená 200 kilometrů. Padesát (přibližně hodina) je jedna cesta. Ráno i večer. K tomu je nutné připočítat výjezdy na víkendová utkání po celém Česku. V součtu tisíc a víc kilometrů týdně. To je porce.