Pokoušeli jsme se zeptat fotbalových pamětníků, trenérů a funkcionářů, jestli existuje nějaký soupeř z Ústeckoorlicka, ke kterému by jejich sympatie byly nulové. Většina z nich začínala slovy, že žádného soupeře, se kterým by hráli „na krev“, nemají.

Například podle choceňského sekretáře Karla Dobrouckého žádný soupeř Chocně, se kterým by se hráči „řezali“ od první do poslední minuty, není. Avšak nezapomněl dodat, že kdysi se v Chocni vyprávělo o legendárních derby utkáních s Vysokým Mýtem, kde Choceňští hnali své soupeře pomalu až za hranice města.

Dobrouckého kolega z Ústí Jiří Skácel si však na jedno derby vzpomněl. Odehrálo se před lety, když Česká Třebová sestoupila z divize zpět do krajského přeboru, kde už na ni čekalo Ústí. Celé utkání bylo pojato jako velká společenská akce a zdálo se, že kdo nebyl na derby, byl považován za totálního ztracence. Na utkání tenkrát přišlo přes tisíc lidí, což je na divizní fotbal neskutečné číslo. Utkání se účastnili i starostové obou měst a spokojenější nakonec bylo domácí Ústí, když svého soka před rekordní návštěvou rozdrtilo rozdílem třídy.

K žádnému konfliktu mezi fanoušky, jak je to mnohdy k vidění v ligovém derby, tenkrát nedošlo. A to ani nemuseli být od sebe odděleni ostnatým drátem.

Ústecký sekretář si však neodpustil jedno rýpnutí. Netýkalo se České Třebové, ale Dobříkova. Tamní prostředí totiž označuje za „mírně“ nepřátelské. Ústečtí do Dobříkova nejezdí rádi. Nejen kvůli divákům, ale podle slov Jiřího Skácela i kvůli hřišti, které neodpovídá velikosti soutěže. Ano, je možné, že na někoho to může působit poněkud zvláštně, když je v hledišti méně diváků než krav okolo hřiště na pastvě.

Zástupce dobříkovského fotbalu, který nechtěl být jmenován, nám zase prozradil, že derby s Českou Třebovou, nebo Ústím jsou vyhecovaná pořádně. Často se to prý i podepisuje na rozhodčích, kteří občas vypadají, jako by byli „pořešení“. Vztahy s Třebovou nejsou ideální a to se pak často v podobě tvrdých a místy až záludných zákroků promítá i do střetnutí samotného, pokračoval dobříkovský zdroj. Větší zábava to už však je v nižších soutěžích. Třeba takový okresní přebor bývá na vypjaté situace jako dělaný. Téměř každý druhý zápas je derby a čím jdeme níž, tím je to zajímavější. Sám jsem na vlastní oči viděl inzultaci hráče rozhodčím, který posléze hráči udělil červenou kartu – nejspíš za to, že měl pocit, že ho uhodil málo.

Albrechtický trenér Kopsa vzpomíná zase na opačný případ, jenž je sice už téměř dvacet let starý, ale stále nemůže zapomenout na derby s Lukovou. Tenkrát totiž lukovský Jaroslav Novotný byl tak znepokojen řízením zápasu, že na milého rozhodčího vletěl a dal mu co proto. Jinak derby hodnotí, jak je většina z nás prožila. Nadává se na všechny strany a to jak v hledišti, tak na hřišti. Trenér Kopsa také poukazuje na velký počet obdržených karet, které mužstvo dostává.

Všichni dotázaní se shodli na jedné věci. Derby utkání je vyhecované tehdy, pokud to muž s píšťalkou povolí a pustí opratě zápasu na zem. To je totiž seberou hráči, zašlapou je do země a hlavní arbitr už nemá šanci je sebrat.

Závěrečné resumé pro derby tedy platí – nebrat děti, u kterých se bojíte, že by mohlo dojít k obohacení slovní zásoby směrem jiným, než je spisovná čeština.