Kliknutím zvětšíte
Předvedená hra obou týmů, ze které místy bolely oči, nebyla v konečné fázi až tak důležitá. Pardubice usilovaly o jediné a zatím si také šly. Není divu, že jejich trenér byl po utkání naměkko jako vajíčko na hniličku…
„Je to obrovská úleva. Nejen pro mě, ale celý klub. Hlavně pro kluky. Největší hrdinové jsou pro mě hráči a také fanoušci. Bez nich bychom to určitě nezvládli. Nemohu zapomenout ani na kolegy z realizačního týmu. A také děkujeme vedení, které nám dalo důvěru. Vím, že první měsíc, padalo na jeho hlavu moc otázek: Proč zrovna on? Vždyť spadl s Opavou,“ vzpomíná na začátky svého pardubického angažmá Radoslav Kováč.
Na to, že byl jeho tým prakticky jen poslední nebo předposlední, hrál velice sebevědomě.
"My jsme si ale za každé situace věřili. Jasně byly tam nějaké pády. Naposledy, když jsme prohráli doma se Zlínem. Po té prohře to bylo neskutečně psychicky náročné. Měli jsme to ve svých rukou a nezvládli jsme to,“ vrací se čtrnáct dní zpátky.
Přestože se tři celky dvě kola před koncem skupiny o udržení srovnaly na rozdíl jednoho bodu, tak Pardubice s ohledem, na to čím si prošly, mohly být v klidu…
„Po deseti kolech jsme měli tři body a po třinácti šest. Všichni si už říkali: Tak dobře, jednoho už máme smáznutého. Klukům platí obrovský dík, že to nevzdali. Pětadvacet zápasů po sobě jsme hráli finále Ligy mistrů. Před každým zápasem jsem cítil v kabině odhodlání a sílu to zvládnout. Nedávali najevo nějaký stres. Asi protože to jsou vesměs mladí kluci. Naopak. Třeba po Zlínu podrželi i nás. Míša Hlavatý za mnou přišel a povídá: Tréňo, neboj se, my to v klidu zvládneme.“
Sebedůvěra je důležitý ukazatel, ale pokud není podpořena výkony na hřišti, vyzní do prázdna…
„Náš tým disponuje i kvalitou. Hráči na sobě tvrdě deset měsíců pracovali a vrátilo se jim to v podobě záchrany. Věděli jsme, že z každého zápasu musíme vytěžit maximum. Nějakých sedm kluků hrálo ligu prvním rokem. Pro mě jsou hráči absolutní hrdinové. Máme fantastickou kabinu, partu kluků. Mají obrovský talent a někteří udělají díru do světa. Našeho týmu jsem největším fanouškem,“ chválí své svěřence Radoslav Kováč.
Radoslav Kováč si v kabině zakřičel.
Poslední utkání sezony zvládly jeho „boys“ po taktické stránce na jedničku podtrženou. Minimálně směrem dozadu. Nicméně, přestože před vypuknutím baráže hýřili vysokým sebevědomím a ve druhém poločase venkovního duelu ho také demonstrovali, tak doma jim kopačky sešněrovala nervozita.
„Utkání bylo z naší strany docela nervózní už od začátku. V první poločase jsme si vypracovali nějaké příležitosti, ale když jsme je neproměnili, tak jsme věděli, že už to chceme uhrát na nulu. Samozřejmě, že jsme chtěli vyhrát, chybělo nám však spoustu věcí. Nervozita předčila naší obvyklou energii. Nejvíce si vážím toho, že jsme ani v jednom barážovém utkání nedostali gól. Jasně, v Příbrami jsme měli štěstí při těch dvou tyčích. Říká se, že štěstí přeje připraveným a my jsme na to připravení byli,“ poukazuje bývalý reprezentační obránce.
Na lavičce sedět nevydržel. Neustále pobíhal u krajní čáry. Přestože si jeho tým udržoval luxusní náskok, hráče povzbuzoval a občas si neodpustil ani kritiku.
„Musím se přiznat, že jsem byl více na trní než v Příbrami. Věřil jsem ale, že to zvládneme. Pochopitelně nějaký červíček vždycky hryže. Proto jsme apelovali na kluky, že musíme hrát trpělivě a zároveň náročně. Abychom udrželi ligovou intenzitu. Je pravda, že jsme nedotáhli šance ve finální fázi do kvality. Zápas se však nehrál na to, abychom ho odehráli dobře nebo ne. Pardubice zůstaly i pro příští rok v lize. A za to jsme strašně moc rádi a šťastní."
Příbram to jeho týmu neulehčila. Potřebovala vyhrát a přitom hrála velice opatrně. Bojácný výkon předurčil osud soupeře. Musel, a to prakticky po celý zápas bušit do plných.
Radoslav Kováč se i fotil s nadšenými fanoušky.
„Chtěli hrát ze zabezpečené obrany a čekali na nějakou šanci, ze které by skórovali. Ani si nevybavuji, jestli měli nějakou tutovku. Bylo to spíše o nás. Tím, že jsme nedali v prvním poločase gól. Ve druhém jsme chtěli zůstat aktivní, ale je pravda, že už jsme si tolik toho nevytvořili. Opakuji, strašně důležitá byl nula vzadu. Výkon ve druhém poločase nebyl takový, jako normálně předvádíme. Tíha okamžiku ale byla obrovská,“ vysvětluje Kováč.
Po závěrečném hvizdu rozhodčího Zelinky trávník zaplavili rozjaření fanoušci. V Pardubicích se slavilo, jako by Kováč a spol získali titul…
„Fanoušci byli skvělí. Přišli a fandili. Na baráž byl plný barák, to je něco neuvěřitelného. Potvrdilo se, že fotbal zažívá v Pardubicích velký boom. Kromě tří zápasů, kdy chyběly asi tři stovky do plného stadionu, bylo pořád plno. Hlavně proto jsme tady udělali hodně bodů. Díky fantastické kulise, díky tomu, že jsme konečně doma,“ rozplývá se Radoslav Kováč.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
