Jiří Černý si zahrál Pohár mistrů evropských zemí proti slavné Barceloně. A také byl členem základní sestavy v prvoligových derby s Pardubicemi ze sezony 1959/1960. A Pavel Černý dostal po jednašedesáti letech možnost svého předka napodobit. Pardubice a Hradec se totiž po letech míjení potkaly v nejvyšší soutěži. V pátek je čeká střet v hradeckém azylu jménem Mladá Boleslav. Pro zajímavost jeho otci a asi nejslavnějšímu z fotbalového rodu Pavlu Černému staršímu se tato východočeská událost vyhnula.

Fotbalové derby Pardubice – Hradec se vrací na prvoligovou scénu po dlouhatánské době. 

„Upřímně řečeno, tohle to je pro mě nová informace. Je ale příjemné, že se můžeme s Pardubicemi znovu zapsat do fotbalových dějin. Určitě si všichni z týmu vážíme, že jsme to zrovna my, komu se to po takhle dlouhé době povedlo,“ hovoří za sebe i celý pardubický tým Černý nejmladší.

Pavel Černý junior nepíše jenom klubovou ale rovněž rodinnou historii, kterou započal jeho děda Jiří. Nastoupil v obou zápasech památné sezony 1959/1960. 

„O této skutečnosti jsem také nic nevěděl. Nenapadlo by mě, že děda, když hrál ligu, působily Pardubice v nejvyšší soutěži. Je hezké, že mohu navázat na dědu a tím rodinnou tradici v ligových derby,“ pochvaluje si.

Informace nejen pro něj. V prvním vzájemném střetu se jeho děda z výhry neradoval. Obhájce titulu Spartak Hradec Králové podlehl tehdejší Dukle Pardubice 1:3. Na jaře ale v domácí odvětě už Černý a spol překvapení nedovolili, čímž také přispěli k pardubickému pádu do nižší soutěže.

Jiří Černý se tedy svému vnukovi o svých zážitcích z derby zápasů nesvěřil. 

„O fotbale jsme se vůbec nebavili. Já jsem byl tenkrát ještě malý. Fotbal jsme si spolu zahráli, ale že bychom ho nějak rozebírali, tak to opravdu ne. Viděl jsem jen pár dobových fotografií, ale to se jednalo o zápasy Hradce s Barcelonou,“ říká Pavel Černý.

Prarodiče rovněž nemají tak přísný metr jako rodiče a mají na svá vnočata i více času.

„Děda byl na nás vždy hodný. Rozhodně příjemnější než rodiče (směje se). S bráchou jsme jako kluci k němu jezdili na prázdniny. Děda s námi trávil spoustu času, ať už na hřišti nebo koupališti. Jak to bylo možné, vždy jsme někam vlítli na plácek. Hodně se nám věnoval a fotbal s námi hrál od malička.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Každý malý klouček, chce svůj dospělý vzor porazit. Ten starší a silnější mu chce učinit radost, a tak občas poleví. 

„Pochopitelně děda s námi nehrál nadoraz. Táta mi ale vyprávěl, že vynikal tvrdostí Prý patřil mezi řízné obránce. A nechyběla mu ani rychlost, proto hrával i krajního záložníka.

Zatímco Černý nejstarší dbal spíše na defenzivní činnost týmu, tak oba jeho následovníci měli úkol, či ještě stále mají branky střílet. Přitom se traduje, že se dědičné vlohy předávají ob jednu generaci.

„Děda asi u táty zjistil, že je lepší v útoku než v obraně. No a já jsem byl odmalička vedený k tomu, abych dával góly. Vždycky jsem nastupoval na postu útočníka. Po dědovi jsme asi nic nezdědil, protože byl především obránce. Tomuto postu se celý život úspěšně vyhýbám. Obrana mi nic neříká a pochybuji, že ještě někdy začne. Navíc útočník je taková pohodlnější pozice než obránce,“ směje se Pavel Černý mladší.

Smích by ale možná přešel jeho dědu, kdyby zjistil, že jeho vnuk nastoupí k derby za Pardubice. Rod Černých byl totiž od nepaměti spojen s Hradcem.

„Věřím, že by mu to tolik nevadilo. Děda by byl určitě rád, že v šestatřiceti ještě stále hraji fotbal na prvoligové úrovni. Fandil by rodině. Úplně stejně jako to teď dělá můj táta,“ podotýká.

Černého děda odehrál v lize 128 utkání. Vnuk ho v loňské sezoně překonal a nyní je na metě 141.

„ Počet ligových utkání dědy mě překvapuje, neboť přišel do Hradce, když hrál druhou ligu. Každopádně je příjemné, že jsem ho překonal a že se rod Černých opět zapsal něčím do historie," konstatuje potěšeně Pavel Černý junior.