Kliknutím zvětšíte
Fotbalisté Starého Šachova nabízejí dvě pikantnosti. Vedení klubu se před lety rozhodlo opustit soutěže v děčínském okresu a přešli k sousedům na Českolipsko. A na trenérské lavičce mají sympatickou blondýnu Petru Simmerovou.
Bývalá mezinárodní rozhodčí fotbal miluje, její tatínek je klubovým předsedou, její maminka se v Šachově stará o veškerou administrativu.
Simmerovou role trenérky baví, přesto myslí na konec. Důvod? „Některé týmy ke mně nemají žádný respekt. Někdy vzduchem lítají hodně ostré nadávky. Nestěžuji si, vím, do čeho jsem šla. Ale přemýšlím, co dál,“ přiznala sympatická 39letá blondýna, která bydlí v České Lípě a pracuje v Mladé Boleslavi.
Jak se přihodí to, že žena začne koučovat mužský tým v okresní soutěži?
Stalo se to náhodou. Měli jsme závěrečku po sezoně, šla jsem s klukama posedět. Taťka tam prohlásil, že na trénování už nemá energii a že by se chtěl plně věnovat předsednictví. Jeden z kluků tehdy nadhodil, že bych mohla trénovat. A já se toho chytla (smích). Fotbal miluji, cítila jsem to jako novou výzvu. Šla jsem do toho s tím, že to nebude lehké. Hned první sezonu jsme přešli do jiného okresu a navíc jsme vyhráli svou soutěž.
Byl tedy začátek těžký?
Těžší to bylo v tom, že jsem se musela z pozice kamarádky dostat na trenérskou rovinu. Zjistila jsem, že to ale na kluky neplatí, takže jsme zůstali stejně na kamarádské úrovni. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale myslím si, že mě většina kluků respektuje. Taky se stalo, že někteří, co přišli, nechtěli poslouchat rozkazy od ženy. Tak zase odešli. Lidi, co jsou v klubu dlouho ví, že to dělám srdíčkem a hrozně ráda. Vidí, jaký mám zápal. Ovšem poslední dobou si pohrávám s myšlenkou, že skončím.
Fotbalový deník (jaro 2023)Tento rozhovor je součástí mimořádné přílohy. Fotbalový deník vychází už v úterý 14. března.
Co vám vadí?
V soutěži máme týmy, které jsou v pohodě a respektují, že jsem žena. Bohužel jsou pak kluby, které dělají pravý opak. A právě kvůli nim myslím na konec. Jde samozřejmě o nadávky. Není to od diváků, hlavně od hráčů soupeře a funkcionářů. Můj hlas je slyšet, to jim asi vadí. Navíc jako bývalá rozhodčí občas řeknu něco, co bych asi neměla. Mrzí mě, že ty nadávky slyší rodiče a můj přítel, který u nás hraje a pomáhá mi s trénováním. Zápas mě pohltí, jsem plná emocí. Ale všechno musí mít svou hranici, je potřeba na to po zápase zapomenout a podat si ruku. Když to někdo nedokáže, je to velmi smutné. Nechci, aby se mě kluci zastávali, musí se soustředit na samotný zápas. Pokud je to opačně, je to špatně.
Rok jste také působila v České Lípě na pozici vedoucí mužstva. Proč to po roce skončilo?
Tehdy mě oslovil Honza Chadraba. Myšlenka to byla dobrá. Jelikož jsem působila jako rozhodčí, měla jsem určité vazby. V té době Lípa spadla z divize do krajského přeboru, vystřídala se tam řada trenérů a mně to přestávalo dávat smysl. Jsem moc ráda, že se teď Arsenalu daří, asi si to muselo sednout. Taťka mě pak požádal, abych se vrátila do Šachova. A já mu vyhověla.
Trénovat amatérský fotbalový klub je v dnešní době skoro za trest. Jak to máte s docházkou na tréninky a zápasy?
Kluci dělají na směny, chodí si vydělávat do normálních fabrik. Jsou týdny, kdy se na tréninku objeví dvanáct lidí, ale někdy třeba jenom sedm. Pokud je méně než šest lidí, tak netrénujeme. Máme problém, jelikož nám odešel brankář, který byl oporou. A tréninky bez brankáře jsou také jiné. Někteří po covidu zlenivěli. Já nikoho nechci nutit, jasně všem říkám, že je to musí bavit a že musí mít chuť jít na trénink nebo na zápas. Je tady zhruba osm kluků, na které se můžou spolehnout. Zbytek musíte trochu postrčit (smích).
Mluvili jsme o tom, že Šachov přešel z jednoho okresu do druhého. Byla to s odstupem času dobrá volba?
Rozhodli jsme se pro tenhle krok kvůli dojezdovým vzdálenostem a také kvůli počtu týmů. Postoupili jsme do okresního přeboru, jenže na Českolipsku byla jiná kvalita, narazili jsme na realitu a hned spadli zpátky. Bohužel pak okresní soutěž rozdělili na dvě skupiny po osmi týmech. Takže jsme paradoxně v situaci, kvůli které jsme „utekli“ z Děčínska. Teď ale vymysleli systém, že první čtyři týmy z obou skupin postoupí do jakési nadstavby a budou hrát mezi sebou. Takže nás čekají noví soupeři, na to se moc těšíme. Na aktivu se řešilo, aby se hrála jedna skupina, to ale neprošlo.
Vy jste působila v roli rozhodčí i na mezinárodním poli. Proč jste přestala?
Bylo v tom osobní přesvědčení a láska k fotbalu. Neustále narůstaly nároky na trénování a volný čas. Přijala jsem novou pracovní výzvu a už jsem si to nemohla dovolit. Navíc jsem řešila osobní problémy a vztahy. Chtěla jsem to zachránit a věnovat se více rodině. Ale mělo to opačný efekt. Skončila jsem před sedmi lety.
Nepřemlouvá vás někdo, abyste si zapískala nějaký turnaj nebo přátelské utkání?
To ano, občas mě požádají na turnájek nebo přátelák. Já bych viděla svou cestu v tom, že bych pomáhala mladým rozhodčím. Bavilo by mě předávat někomu zkušenosti. Sice jsem pískala jenom devět let, ale byla jsem vysoko na mezinárodní scéně. Všechno jsem měla nastudované, na tom jsem si zakládala. Chtěla bych být jakýmsi mentorem. Přijde mi škoda, že nikdo nemá čas se těm mladým rozhodčím věnovat. Bavilo by mě vidět, jak by kluci a holky rostli a za mnou by zůstal pořádný kus práce.
Není tajemstvím, že amatérský fotbal bojuje vlastně o přežití. Hráči stárnou, mladí se do toho nehrnou, kluby končí. Jak vidíte budoucnost?
Bojím se. V okresech to opravdu umírá. My máme zápasy, kdy nás jede jedenáct, ale za týden je nás osmnáct. Před sezonou si vždy řekneme, jestli chceme hrát další sezonu. Prostě na férovku, ať pak neřešíme personální problémy. Velký problém jsou dnešní mladí hráči. Nemají vůbec návyky, které jsme měli my. Radši si fotbal zahrají doma na počítači, fotbal pro ně není prostě prioritou. Navc nemají respekt a úctu. Kolikrát na mě na hřišti nadává třeba patnáctiletý hráč, kterému bych mohla už klidně dělat mámu. To je smutné.
Kdybyste skončila s trénováním v Šachově, jaké máte další fotbalové sny?
V nedávné době jsem dostala nabídku z Mladé Boleslavi, šlo o trénování malých holek. Hrozně mě to zaujalo. Když nad tím přemýšlím, tak je asi přirozené, aby žena trénovala holky. Hodně dlouho jsem nad tím přemýšlela, nakonec jsem se rozhodla, že kluky v Šachově neopustím. Teď bych na to určitě kývla. Ale tohle je cesta, kterou bych se chtěla vydat. Zase by za mnou bylo něco vidět. Bylo by fajn sledovat vývoj mladých fotbalistek.
Načítám tabulku ...
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
