Nahánění mladých kluků bývá obtížné, říká nejpopulárnější hráč Svitavska

Martine, během měsíce jste nasbíral 7235 hlasů od čtenářů. Sledoval jste anketu? Kde jste našel takovou podporu?

Poprvé se anketa objevila na naší týmové skupině, kam ji poslal jeden ze spoluhráčů. Ti mě tím pádem začali podporovat, já jsem odkaz poslal dál příbuzným a známým, kteří mě napadli, a hlasy se začaly hromadit. Ze začátku to bylo hodně natěsno s Jakubem Kalánkem z Opatova, potom se začal dotahovat David Juřík ze Svitav, ale každý den mi to naskakovalo trochu více než zbývajícím nominovaným.

Byť to byla „jen“ čtenářská anketa, tak by vás asi mrzelo, kdybyste o první místo přišel, když jste pořád vedl…

Je to pěkné, takový počet hlasů mě příjemně překvapil. Co jsem sledoval, tak každý den mi přibylo okolo čtyř set hlasů, takže se můj náskok navyšoval a byl jsem klidnější, že by to mohlo dopadnout (s úsměvem). Potěšilo mě to, všem, kteří mi poslali hlas, bych chtěl poděkovat.

Je nejoblíbenější. Martin Kučera potěšilo prvenství v anketě, ještě více by ho však potěšil návrat na hřiště a do zápasů.Zdroj: Deník/Radek Halva

Řekl byste o sobě, že jste patřil a patříte mezi populární fotbalisty mezi fanoušky?

Myslím si, že ano. Vždycky jsem se rád potkával s našimi příznivci, ať to bylo dříve ve Svitavách nebo nyní v Březové, takže si mohu dovolit říci, že jsem u nich oblibu měl a, jak vidno, asi pořád i mám. Rád se s nimi o fotbale i o našich zápasech bavím, jsem s nimi v kontaktu, z toho vím, že přejí úspěch mně osobně i týmu a jsou rádi, když se daří.

Připomeňte ve zkratce vaši dlouhou fotbalovou kariéru.

Od malinka jsem hrál v Březové nad Svitavou, v dorostu jsem měl poprvé možnost odejít do Svitav, v té době jsem tam ještě nechtěl. K tomu došlo po vojně. Od dvaceti do pětatřicet let jsem hrál za Svitavy, následně jsem se vrátil zpátky do Březové, kde jsem ještě další tři roky pokračoval, ale potom jsem jako hráč skončil. Alespoň jsem si to tehdy myslel.

Myslel, jenže všechno bylo nakonec poněkud jinak, že…

Trvalo to asi sedm let, co jsem fotbal vůbec nehrál, začal jsem trénovat, dělal vedoucího družstva, až před třemi lety jsem se opět k hraní vrátil, což jsem si nemyslel, že ještě nastane. Ovšem zase mě to chytlo. Nejprve jsem si chtěl zkusit, jestli to vůbec půjde. Ukázalo se, že to nějak jde, a zatím hraju. Uvidíme, jak to bude dál po této dlouhé vynucené pauze, každopádně to ještě zkusím, zatím mě to pořád baví, ono mezi mladými člověk také trochu omládne. A když trenér uzná, že na tom hřišti ještě k něčemu jsem a bude mě stavět, i když třeba ne do základní sestavy, tak bych se fotbalu rád ještě chvíli aktivně věnoval.

Březovský Sokol patří mezi kluby, jimž se práce v poslední době docela daří. Jak po sportovní stránce, tak díky zájmu dětí a mládeže. Z toho jistě musíte mít radost, že…

Přesně tak. Máme obsazené veškeré věkové kategorie od mladší přípravky po muže. Jsem za to strašně rád. Pokud máme někde potíže, tak to není ani tak s počtem dětí, jako s trenéry a obsazením dalších funkcí. V dnešní době dospělí zkrátka moc zájem nemají, jsou hodně vytížení, najít někoho, kdo by byl ve svém volném čase ochoten pomáhat, není jednoduché a takových je málo. My to nějakým způsobem obsazené máme, ale bylo by výborné, kdyby lidí kolem bylo více. Podobné to však bude i jinde. Fotbal v Březové jsme zvedli a snažíme se dělat maximum pro to, aby byl vidět, chodili na něj fanoušci a vytvářeli na stadionu dobrou atmosféru. Pak z toho máme i my radost.

Ještě jedno ohlédnutí do minulosti. Jak už bylo zmíněno, byl jste po mnoho sezon součástí svitavského týmu, na jehož působení především v moravské divizní skupině se dodnes vzpomíná. Jaké bylo pro vás tohle období?

To byly opravdu krásné časy, na které moc rád vzpomínám. Ve Svitavách jsem se vlastně všechno naučil. Když jsem přišel z Březové, kde se mi dařilo a prosazoval jsem se, tak jsem si myslel, že umím hrát fotbal. Ale místo toho jsem rychle zjistil, že neumím vůbec nic, a všechno jsem se učil. Hlavně od svých spoluhráčů, od kterých jsem odkoukával jejich herní dovednosti, stejně jako od trenérů, od nichž jsem se hrozně moc naučil. Musím zmínit Pavla Schejbala a Milana Sedláčka, jejichž práce mi pomohla i v pozdější vlastní trenérské práci. A moji spoluhráči ze svitavského týmu? Jarda Kabát, Karel Horský, Pepa Šrůtek, Jarda Štěrba, to jsou legendy svitavského fotbalu, od nichž jsem se snažil přebrat nejenom jejich umění a přístup k fotbalu, ale získal jsem po nich i fotbalovou dlouhověkost, i oni si protáhli kariéry. Byly to nezapomenutelné zážitky, hráli jsme ve Svitavách český pohár proti Slavii, to bylo něco neskutečného a nádherného. Nakonec jsem mančaftu dělal i kapitána, na to se samozřejmě krásně vzpomíná…

Na co se však rozhodně v dobrém vzpomínat nebude, to je koronavirová pandemie, která v minulých dvou sezonách buď přibrzdila, nebo naprosto zastavila fotbalový život v Česku. Jak se s ní vyrovnáváte vy, ať osobně, nebo ve své trenérské roli u malých fotbalistů?

To je hrůza. Když začnu u dětí, tak musím říci, že když jsme se nyní vrátili po více než půlroce na trénink, tak na nich vidím, jak skoro všechno zapomněli – běhat i pracovat s míčem. To, co uměli, zase neumí, jde jim to daleko hůře než dříve. Spousta dětí navíc přibrala na váze. Neříkám, že všichni, ale celkově je na nich vidět, jak utrpěli. Dá se říci, že se po stránce svého sportovního vývoje vlastně vrátili zpátky tam, kdy byli. A bude trvat dlouho, než se do toho znovu dostanou. Měli být o mnoho dále, bohužel nyní jsme s dětmi tam, kde jsme byli prakticky před dvěma lety. Je to obrovská škoda, která se navíc v budoucnu bude jen složitě napravovat.

A jak se nepříjemná „odstávka“ od hřiště projeví u vás?

Co se týče dospělých, tam je to o vůli každého jedince, co je ochoten pro sebe udělat, jestli se chce do fotbalu zase vrátit. Já sport miluji, sportuji po celý život, běhám, cvičím, u mě je to o tom, že ve svých letech zákonitě ztrácím na rychlosti a výbušnosti, což se trénuje velice špatně, pokud k tomu nepomůže trénování v kolektivu. Fyzicky na tom snad nejsem úplně špatně, ale nahánění mladých kluků pro mě bývá dost obtížné (s úsměvem).

Český fotbal má za sebou poměrně turbulentní období, někteří jeho vrcholní představitelé skončili dokonce ve vyšetřovací vazbě. Čeká se na blížící se volební valnou hromadu. Sledujete fotbalovou politiku? Věříte v nápravu pověsti, která je mírně řečeno pošramocená?

Všechno je to lidech. Nejen ve fotbale. Bohužel o nás Češích si příliš iluze nedělám. Určitě věřím tomu, že se náš fotbal někam posune, že se ledacos lepší, například bude spousta věcí průhlednějších, mimo jiné otázka, kam a za jakým účelem odcházejí peníze. Ale zase si upřímně řečeno nemyslím, že fotbal, stejně jaké každé jiné odvětví v naší republice, nejen sportovní, bude křišťálově čisté. Podle mě se na nás se výrazně podepsala předlistopadová doba, příliš mnoho lidí si zvyklo chovat se česky „vyčůraně“. A bojím se, že tohle z nás ještě nějaký čas nevymizí. Neztrácím ale současně víru v to, že nová generace bude rovnější. A nebude se to týkat jen fotbalu.