Porovnávat současnou rozhodcovskou praxi s počátkem šedesátých let, kdy se Zdeněk Vrba (90) na tuto dráhu vydal, to je srovnávání odlišné reality. „Už třeba věk. Bylo mi dvaatřicet, když jsem začínal. Dneska běžně pískají velmi mladí kluci, tehdy to nebylo zvykem. Kdo to teď chce někam dotáhnout, musí začít brzy,“ připomíná Vrba, který se s píšťalkou dostal do tehdejší divize a národní ligy. A vydržel tam do padesátky, takový byl věkový limit.

Úsměvně zní, co rozhodčí museli dříve splnit, aby mohli postupovat výš. „Mě třeba napoprvé nevyšel postup do divize, když jsem po operaci kolena nesplnil limit ve skoku vysokém. A byly i další disciplíny, vše na limity – koule, stovka, patnáctistovka a podobně,“ usmívá se Vrba. Kdo ví, jak by se na tyhle „zkoušky“ tvářili dnešní rozhodčí…

Za pár korun, ale s láskou

Pobavení vzbudí i výše tehdejších paušálů. „Pamatuji doby, kdy se okresní přebor pískal za pětadvacet korun a krajský za čtyřicet. Ale to byla jiná doba, kdy padesátikoruna měla nějakou hodnotu. Dnes jsou odměny na všech úrovních vysoké, ale to není podstatné. Myslím si, že dříve rozhodčí svoji činnost vykonávali s větší láskou a bez ohledu na odměnu,“ říká s trochou nostalgie českotřebovský nestor.

„Veškeré vybavení jsme si sháněli sami, černá košile byla základ a každý ji musel mít. Na utkání se jezdilo převážně vlakem, v tomhle směru jsem měl v České Třebové výhodu. Zkrátka mám-li srovnat podmínky, jaké jsme měli za našich časů, s těmi dnešnímu, tak jde o dva různé světy,“ dodal Vrba.

Tak jako každý měl ve své kariéře místa a stadiony, kam rád jezdil. „Vždycky jsem měl rád cesty na jižní Moravu. Lidé mi tam přišli dobrosrdečnější, příjemnější, upřímnější. Nevím, možná je to dnes také jinak, ale na tamní prostředí rád vzpomínám,“ svěřil se.

Jaká společnost, takový sport

Pokřivené vztahy mezi lidmi ve fotbale, to je věc, který Zdeňka Vrbu mrzí ze všeho nejvíce. A kdo jiný by o tom mohl mluvit, vždyť jako delegát a v krajské disciplinární komisi pracoval do roku 2016. „Bývali jsme ve fotbale daleko soudržnější. Můj názor na dnešní fotbalový svět? Chybí jedna hlavní věc, a to čestnost každého jednotlivce, která se bohužel ztratila. Jak ve společnosti, tak ve fotbale. Jaká je situace v našem civilním životě, taková je také ve sportu,“ posteskl si.

Současné dění v českém fotbale ho pochopitelně trápí. „Nejvyšší vedení FAČR je v trestním řízení. Dočtete se, že jsou lidé, kteří dokážou třeba naplánovat seminář, přitom ho neuskutečnit, ale zinkasovat peníze. Co si o tom může člověk myslet? Někdy snad ani není možné hovořit o fotbale, ale o byznysu. Každý chce jen převyšovat druhého, každý jede sám na sebe,“ mrzí Vrbu.

Lákal následovníky

Zpět k veselejším věcem. Zdeněk Vrba za sebou zanechal mimořádnou stopu také jako dlouholetý předseda a člen komisí rozhodčích. Orlickoústecko mu vděčí za několik desítek mužů, kteří se upsali píšťalce a praporku. „Za deset let jsem získal v okrese dvaasedmdesát rozhodčích. Na to jsem dodnes hrdý,“ chlubí se. A možná by jich bylo ještě více, kdyby mu v roce 1982 nezatrhl další práci tehdy nepřekonatelný faktor. Neměl to dobré „politicky.“ A tak se mohl zapojit znovu až v 90. letech.

Rozhodčí v něm zákonitě zůstal doposud, kdy fotbal sleduje v pozici diváka, ať v hledištích, nebo u televize. „Jasně, že si někdy řeknu: Tohle měl písknout, tohle neměl. Nedá mi to,“ připouští Zdeněk Vrba. Z novinky posledních let v podobě systému VAR však kdovíjak nadšen není a nijak se tím netají. „Video neuznávám. Buď jsem připraven a mám kondici na to, abych si to uhlídal sám, nebo mám asistenty, kteří mi pomohou. Jestli nařídím pokutový kop, tak je to moje zodpovědnost a ne, abych se šel někam dívat, zda to mám či nemám změnit. Od toho jsem jako rozhodčí na hřišti, abych si to posoudil a rozhodl sám,“ říká rezolutně.

Zeptáte-li se jej, co mu rozhodcovský život dal a vzal, tak se negativní odpovědi nedočkáte. „Poznal jsem dobré přátele a spolupracovníky, vychoval kvalitní rozhodčí, našel ve fotbale řadu kamarádů, seznámil se s lidmi, s nimiž bych se jinak nesetkal, a s jejich názory nejenom na sport. Když mi bylo uděleno nejvyšší vyznamenání českého fotbalu Cena dr. Václava Jíry, uvědomil jsem si, že moje práce nebyla marná, že jsem nemyslel jen na sebe a pro sport, který je mojí láskou po celý život, jsem něco vykonal,“ uzavřel Zdeněk Vrba.