Abychom byli přesnější, nadcházející sezona bude v pořadí třináctou, do které PAVEL HRABÁČEK (53) svoje lanškrounské svěřence povede. A protože šest ročníků předtím pracoval u mužstva jako asistent, bude to pomalu dvacet let trenérského působení u jednoho týmu. A to je obdivuhodné číslo, jen při vědomí, jak rychle se trenéři mění v dalších klubech nejen v krajském přeboru. Pravda, francouzský kouč Guy Roux vedl Auxerre skoro 45 let a na to lanškrounské ikoně přece jen ještě něco zbývá, ale co není, může být…
Jak před bezmála dvěma dekádami vlastně začala vaše trenérská kariéra? Svým původním „povoláním“ jste brankář…
Je to tak, moje kariéra však skončila v 37 letech kvůli zranění kolena. Nicméně již o dva roky dříve jsem začal trenérsky pracovat u mužů jako asistent, u fotbalu jsem chtěl i po zranění zůstat, takže jsem si udělal v Olomouci trenérský kurs licence B. A když se potom v Lanškrouně uvolnila trenérská pozice u A týmu, dostal jsem šanci. A sečetlo se to tak, že je to dvanáct let. Samozřejmě pro mě je v tomto směru výhodou, že jsem místní.
Že by vás ale tenkrát napadlo, že na lanškrounské lavičce vydržíte jako hlavní kouč takovou dlouhou dobu, to asi ne, že?
Vůbec by mě to nenapadlo, nikdy jsem o tom ani takhle neuvažoval. Vždyť trenéři se obvykle mění po třech čtyřech letech, i v Lanškrouně tomu tak bývalo. Když se na to zpětně dívám, myslím, že jsem měl štěstí v tom, že po mém nástupu přišla silná generace ročníků 1993 a 1994. Byl to mladý tým, s nímž se velmi dobře pracovalo, a postupně jsme šli výkonnostně nahoru. Ostatně někteří hráči jsou v kolektivu po celou dobu.
Za dlouhý čas vašeho působení si lanškrounský fotbal prošel různými obdobími, úspěšnými či těmi méně šťastnými. Na které z nich byste zavzpomínal?
Určitě nebylo vždycky veselo. Nejhůře nám bylo poté, co jsme sestoupili do I. A třídy, ale hned v další sezoně jsme se vrátili zpět do krajského přeboru. Znovu tam svoji roli sehrál kvalitní ročník, v tomto případě 1996, mnozí z kluků za nás hrají doposud.
Největší moment nejen vás osobně, ale celého lanškrounského fotbalu, zřejmě přišel v roce 2019, kdy jste se stali přeborníky Pardubického kraje.
Ano, to byl určitě náš největší úspěch. Rád si vzpomenu také na utkání MOL Cupu, kdy jsme na domácím stadionu prohrális tehdy druholigovými Pardubicemi těsně 0:1. Cením si ale i posledních let, po dvou nedohraných covidových sezonách se stabilně pohybujeme v TOP 5 krajského přeboru, teď na jaře jsme bojovali do posledních kol o špici a to beru také jako úspěch.
Po zmíněném zisku krajského titulu mohl také váš klub přijmout výzvu zahrát si divizi. Nelituje teď zpětně, že jste do toho nešli a nezkusili štěstí?
Je faktem, že ryze po fotbalové stránce a vzhledem k tomu, že jsme tehdy měli mladý perspektivní celek, to škoda byla. Jenže účast v takové soutěži si vyžaduje i dostatečné finanční zajištění, a proto jsme to odmítli.
V kádru máte kanonýra Františka Ptáčka, jednu z největších individualit regionálního fotbalu. Jak se vám s ním pracuje?
Obrovsky ho respektuji. Jasně, že je to pro nás velmi důležitý hráč, za osm sezon dal přes dvě stě branek. Skvěle k nám zapadl, hned si získal jak spoluhráče, tak diváky. Myslím, že každý trenér by chtěl mít takového fotbalistu v týmu. Jeho přínos není jen v gólech, i když umí zlomit zápasy v nás prospěch. Když mu to nepadá, dokáže branky připravit, je stálou hrozbou pro každého soupeře.
Zpět k vaší trenérské věrnosti lanškrounskému klubu. Byly někdy doby, kdy jste zvažoval konec? Ať z důvodu, že se vám výsledkově nedařilo, nebo například kvůli nabídce odjinud?
Takové momenty určitě nastaly. Pamatují na jedno období, kdy jsme prohráli pět zápasů za sebou a skutečně jsem si hodně lámal hlavu, co dál. Vedení mě ale tehdy podrželo a ono se to rychle otočilo, brzy jsme začali vítězit. Nabídky do vyšších soutěží jsem neměl, do nižších sice ano, ovšem nebyl to pro mě důvod, abych opouštěl Lanškroun.
Jaké vztahy máte s lanškrounskými fanoušky. Umí vás pochválit, případně zkritizovat?
To rozhodně umí. V poslední době jsme jim snad, alespoň doufám, dělali převážně radost. Například v minulé sezoně jsme doma prohráli pouze jednou. Takže snad mohou být spokojeni a když za mnou přijdou s pochvalou, tak to samozřejmě potěší.
Za těch skoro dvacet let, co jste u lanškrounského áčka, změnila se vaše trenérská práce?
Určitě minimálně v tom, že jak přicházejí další mladí kluci, tak mezi námi roste věkový rozdíl, vnímám jejich odlišné povahy, jiné chování. Proto je pro mě vždy zásadní, aby dobře zapadli do party. Ono je potřeba mít i štěstí na hráče, je i jejich zásluhou, že jsme s nimi takhle dlouho vydržel. Sám se snažím vzdělávat, sleduji trenérské novinky, zajímám se o nové věci.
Z toho, o čem hovoříte, je znát, že vás energie a zápal do další práce a příštích sezon nechybí…
Nechybí. Fotbal pořád prožívám stejně, každá porážka mě trápí, proto se usilovně snažím o to, aby jich bylo co nejméně. Vím, že v Lanškrouně působím opravdu dlouho, ale na druhou stranu věřím, že jak hráči, tak vedení klubu i příznivci oceňují, že dělám maximum proto, aby byl Lanškroun dobrou adresou v krajském přeboru. Nesmím zapomenout na svoje kolegy, kteří to se mnou i do třinácté sezony táhnou. Asistent Roman Kunc je se mnou po celou dobu, vedoucí Petr Vašíček deset let.. Oběma patří velké poděkování.
