Takové jest mé vnitřní nastavení, které čas od času dávám na obdiv. Ano, je to klišé. Často tak slýchávám reakce, ve kterých se opakují slova jako: „To je tak laciné, to je přeci jasné, to já dělám taky a stejně to nepomůže“. Souhlasím, přestože se snažíme, občas klopýtneme. Ale toto je nutné považovat za normální. Jsme přeci jen lidé, ne stroje. Já, pokud takto ztratím rovnováhu, jsem tak schopen zabořit se do skutečných problémů, co opravdu pálí nás rybáře! A rozhodně teď nemyslím zdražování povolenek, nebo zda u rybníka něco ulovím…
Už se vám někdy stalo, že jste se ocitli na mostu přes opravdu nádhernou řeku, pozorovali jste její krásu a snažili se spatřit ryby? Skrze čirou hladinu jste hledali opravdu dlouho a kde nic, tu nic? Ani zdánlivý náznak života? Nebo se vám poštěstilo a vaše oko zahlédlo několik malých rybek, ale jen tak aby se neřeklo, jaksi poskrovnu?
Ne zrovna zřídkakdy se potýkám s dotazy od přátel, rodiny, kolegů, či rybářů kde jsou ty ryby, které v řekách a potocích dříve žili. Kde tedy jsou ti pstruzi jako polena, vybarvení potočáci, které jsme dříve tak snadno mohli doslova chytat do rukou? Vylučovací metodou jsme vyřadili faktory, které se sice mnohokrát i v nemalé míře, podílí na úbytku rybí populace. Jsou jimi méně či více známý kormorán velký, volavka popelavá, čáp černý a morčák velký. Nesmíme opomenout ani přímé důsledky člověka, zasahujícího do rázu toků nejen výstavbou vodních elektráren. V takovém případě totiž není ojedinělé, že se překračují denní limity odběru vody a hladina se tak snižuje pod stanovený limit. Ano, za své vezme i kontaminace lidskými léčivy (antibiotika, antidepresiva, antikoncepce). Mnohé studie dokazují vliv právě oné zmíněné antikoncepce – kontaminace městských řek vede k neplodnosti rybí obsádky a dokonce zde hrají svoji roli i drogy. Přitom tomu není až zas tak dávno, doslova pár let zpět, co jimi oplývala každá malá říčka. Dovolím si říct, že divoké vody až překypovaly ladným pohybem těchto lososovitých ryb. A přes výše zmíněné záležitosti se toho tolik, v tak krátké době nezměnilo, tak co se tedy proboha stalo?
Kdo by neznal vydru říční, jako by ani nebyl. V jednu chvíli byla dokonce hvězdou televizních pořadů, pohádek a večerníčků na dobrou noc. Roztomilý malý Vydrísek, chlupáč, chundeláček. Na první zdání nevinný to tvor, který jenom dovádí s ostatními mláďaty a rodiče občas uloví nějakou rybičku. Vypravěčův hlas líbezně intonuje a celá scenérie končí v záři slunce či večerních červáncích. Na první dobrou opravdu krásná pohádka, nemyslíte?
Naopak, začal horor o několika dějství. Hlavní postavy: Vydra říční a nekompetentní člověk. Abych nezačínal od konce, vrátíme se společně na samotný začátek celého pojednání. Vydra říční - kam až sahají zápisky rybářských kronik, tam vždy potkáte tohoto, bezesporu původního obyvatele našich vod. Tudíž je tu s námi pěkně dlouho a za tu dobu jsme se naučili koexistovat. Co se změnilo, že se Vydrísek stal problémem? Na pomyslnou scénu přichází onen nekompetentní člověk, který vlivem působení dotovaných, byznysových skupin dokázal, během jednoho desetiletí, počet těchto predátorů rapidně navýšit.
Samoregulace je jeden z neúprosných zákonů přírody a nemocemi jako jsou psinka či vzteklina, zařizovala divočina to, co dnes dělat nelze. Avšak historicky byl lov vyder zcela běžný a to nejen pro jejich kvalitní kožešinu, ale i pro velice chutné maso. Jenomže nic se nesmí přehánět. Tato rybožravá šelma postupně mizela a její stupeň ohrožení sahal až ke hranici vymření. Každý kdo má, trochu rozumu by použil veškeré prostředky k tomu, aby tento stav zvrátil. A to se povedlo. Legislativní ochrana na nejvyšším stupni zabrala. Záchranné spolky, které mimochodem jistě dělají pro ohrožená nebo zraněná zvířata záslužnou práci, k tomuto výsledku velmi dopomohla a v průběhu let se tento druh pomalu dařil navrátit do přírody. V tomto bodě je vše pořádku. Problém nastává tehdy, kdy se opět překročí míra.
Nespočetněkrát byla položená otázka, na kterou jsme nikdy nedostali racionální odpověď: Kolik vyder tu vlastně můžeme mít? Nikdo z ochránců nechce na tuto otázku napřímo odpovědět. Všeobecný názor z řad ochranářů přírody zní, že čím více, tím lépe. Z druhé strany dotyční experti, kteří postavili na této problematice svoji kariéru, ve výsledcích svých studií, vzniklých za honosné podpory nejrůznějších grantů, donekonečna tvrdí, že je potřeba dalších a dalších výzkumů. My jako rybáři, kteří ale skutečně pracují, se snažíme přijímat nejrůznější opatření ve vztahu k populacím pstruha obecného a lipana podhorního. Investuje se velké množství peněz, vysazují se všechny věkové kategorie od plůdku až po dospělé jedince, zvýšili jsme lovnou míru nebo je celoročně hájíme. A jako uživatelé revírů tak sami sebe neustále omezujeme. Vydře jsou naše opatření ukradená a veškerá snaha tak přijde vniveč.
Potíž je mimo jiné v tom, že nebyli nastaveny podmínky, za jakých se vydra vrátí zpět do přírody. Nám rybářům, v pozici správců toků a rybí obsádky, nikdo nepředal ani základní informace o tom, kolik vyder a kam, se vypouští do volné přírody. Nebyli stanoveny žádné regulace, což nemohlo vést k ničemu jinému, než k nekontrolovatelnému přemnožení. Je až neuvěřitelné, jak se karta obrátila. Ze živočicha, který byl těsně na hranicí vyhynutí, se stal „všemocný“ vládce vod.
Kdyby bylo dáno vydře lidské mluvy, nebo alespoň bylo možné náhlédnouti ji do hlavy, s určitou dávkou sebejistoty bychom zjistili, že všechno živé musí z vody pryč! Silná slova, bohužel pravdivá. Každý dospělý jedinec dokáže pozřít na kilogram potravy za jediný den. A také miluje kaviár - rybí slečna v pohlavní dospělosti, plná dozrálých jiker, mňam.
Tento gurmán je vybaven těmi nejlepšími zbraněmi, jaké jen ve svém kožichu může mít. Dovede prolovit jak mělké úseky řeky, tak i klidně několik metrů hluboké tuně.
Vynásobíme-li tyto data počtem členů průměrné vydří rodinky a do této rovnice započítáme věk, kterého se vydry dožívají, máme zaděláno na velký problém. Kde dojdou ryby, jsou na řadě další. Neopovrhne ani čolkem, mlokem, žábou či rakem. Na krku už má likvidaci deseti živočišných druhů.
A aby toho počítání nebylo málo, dle poznatků z roku 2020, se odhadovalo celkem 8000 jedinců na celém území ČR. Z čehož vyplývá, že se za téměř deset let, populace zdesetinásobila! Zkuste si tedy vypočítat, o kolik se navýšila za další 4 roky. Predátor bez nepřítele, s otevřeným účtem na rybích hodech, který bez skrupulí, ze své kořisti vyžere jen ty nejchutnější části. Za sebou nechává jen spoušť.
Aby nikdo z Vás, milých čtenářů nepochyboval, je moji povinností zdůraznit, že já jsem ten poslední člověk, který by byl proti ochraně zvířat. Samo o sobě, i my rybáři jsme častokrát ochranáři přírody. V první řadě je ale třeba, se chovat jako správný hospodář, používat zdravý selský rozum a naslouchat zákonům přírody. Pokud jeden živočišný druh decimuje jiný druh, tak je jasně něco špatně. A jak se pohybuji už několik let mezi zoufalým křikem matky přírody a eury zaslepenými "odborníky na ekologii", dostalo se mi už několika velmi poučných a zajímavých názorových střetů. Avšak musím přiznat, jsou tu i tací, co mají opravdový přehled a v jejích hlavách se nachází to, co by se tam skutečně nacházet mělo. Problémem jsou svázané ruce od osob z vyšších postů, hrajících si na Boha, kteří nestydatě pěstují své pokřivené myšlení.
Rybář. - podstatné jméno · rod mužský životný. — muž lovící ryby. Takhle jednoduše je toto slovo definováno v moderních slovníkách. Možná jste se s tím také setkali? S utkvělou představou z řad veřejnosti o týpkovi neurčitého věku a vzezření s prutem v ruce, sedícího u rybníku či šourajícího se kolem řeky. Leckterý neznalý, by si bez dodatečného studia mohl myslet přesně toto. Jistě by je ani nenapadlo, že může v sobě skrývat více než je patrné na první zdání. A přece, jsou to lidé s nefalšovaným rybářským srdcem, avšak plní smutku a trápením nad osudem našich řek. Zjistil jsem, jak moc to je vážné, vlahé oči měl, ten člověk s vrásky ve tváři. Celý život zasvětil péči o vody jim svěřené, rybám, které miloval.
Říkal mi, cítí bezmoc a prázdnotu. Domnívá se, že je konec. Nemají generační ryby, vše z říček a potoků je nenávratně pryč. Sežráno. Vzpomínal, krátce ale o to upřímněji.
Zcela jistě ano. Odhodit nešvary. Jde nám přece vlastně o totéž. O co nejlepší ochranu přírody. A to přeci musí jít ruku v ruce se správnými kroky. Zastavit tento divný paradox. Ochranou a bezhlavým protěžováním jednoho živočicha, který se nám zde neřízeně množí, přicházíme nenávratně o jiné, o stejně důležité. A proto bojujme za společnou rovnováhu.
Závěrem, určitě existují lokality, kde řádění vydry není natolik drastické. Je nutné přijmout fakt, že je jen otázkou času, kdy doslova vyrazí dveře i tam a nebude se ptát, zda může nebo ne. Pokud budeme nadále tiše přihlížet, tyto dveře dobrovolně otevíráme.
Jan Kotouček
Patrik Bartošek
