Měsíc červenec v roce 1997 začínal trvale zamračenou oblohou, kdy vydatně pršelo jeden den, druhý, třetí, nepříjemné počasí, nic víc. Ke konci týdne se zvedla hladina řeky a spodní voda zatopila níže položené sklepy domů poblíž toku Tiché Orlice. Po sedmi šedých deštivých dnech konečně nastalo ráno 7.července s modrou oblohou. Pravý letní den nezkazil ani malý pramének vody deroucí se od řeky do ulice, až vzrušené výkřiky zaměstnanců přilehlého závodu, kteří urychleně na multikáře byli převáženi do vzdálené ulice. To již hukot proudu valícího se do domů vyvolával silné mrazení v zádech. Nejhorší však přišlo o půlnoci s hororovou nocí, na kterou se nedá nikdy zapomenout. V absolutní tmě jen pocit studené vody stoupající po nohách dával tušit hrůzu současné chvíle.

Ohlušující rachot deště dopadajícího na střechu – to nebyly kapky, to byl dusot, jako kdyby nebesa chrlila proud vody v síle ohromné laviny se snahou prolomit skla oken. Hřmot z dolní části domu vzbuzoval představu valícího se vodopádu. Do toho všeho temné údery doprovázené otřesy celé budovy vyvolávající představu vln tříštících se o čelní stěnu domu.

Další otřes, další rána, utéct, kam utéct? Jedině komín, však potmě nedosažitelná záchrana. I když konečně bylo ráno zalité slunečními paprsky, hororový obraz pokračoval. Všude, kam bylo možné dohlédnout až 180 cm vysoká hladina hnědé vody, a ticho, ohlušující ticho, které popíralo jakoukoliv existenci života. Stav naprosté letargie s nejistotou konce potopy změnily až tvrdé údery bim-bam, bim-bam - poselství poledne horního města a normálního života. Ecce homo – po třech dnech konečně i lidský hlas. Kam se však ztratila ulice, chodníky, zahrada, plot ? Všude jen hromady hlíny, proutí, klacků, různých předmětů – cizí psí bouda, sudy ze skladu továrny, velký trám, různé fošny, lavička v koruně stromu.

Začátek nového života? Ale jakého, bez vzpomínek, bez minulosti. To vše připomíná brožura „A Orlice nebyla tichá“ vydaná k 20. výročí této tragedie, která sugestivně líčí hranici vnímání člověka stojícího uprostřed řádících živlů, nepředstavitelnou lítost nad zkázou odkrytou svítáním a beznaděj ukradeného života. I přes opětovné krásné chvíle u Tiché Orlice, to vše se pevně vtisklo do paměti obětí této povodně. Pro ty, kteří nebyli účastníky této tragedie historie města zůstávají svědky přiložené fotografie z archivu vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí a z alb postižených obyvatel.

Stanislava Dvořáková