Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl šestý: Cesta kolem řeky, kterou nevidíte

Potkávám se s tím od začátku mé cesty. Na statcích, usedlostech, ve městech. Na radnicích, kostelích, na školách, v přístavištích. Všude jsou rysky a letopočty. Někde hluboko do středověku, jinde jen v tomto století. A je jich hodně a jsou někdy pořádně vysoko. Značky toho, kam až při té které povodni dostoupila velká voda. V Drážďanech kousek od opery jsem si na jedné informační tabuli přečetl, že se povodně dělí na zimní a letní. Ty zimní, když náhle roztaje moc sněhu, ty letní, když prostě prší a prší až přijde povodeň.

Jen v prvních dvaceti letech tohoto století přišla velká povodeň na Labi hned třikrát. Přibližně jednou za deset let. Stálo to životy desítek lidí a přineslo jen v Německu škody za desítky miliard euro, tedy stovky a stovky miliard korun.

Labi se tak ponechal velký prostor a až na výjimky jsou všude kolem řeky široké louky. Ale protože je tady rovina od nevidím po nevidím, staví se i hráze. Včera jsem po takové hrázi jel desítky kilometrů. Ale zas taková krása to nebyla. Povrch ze zámkové dlažby kodrcal a hlavně řeka nebyla vidět. Protože buď jel člověk po hrází a i když se vyšplhal nahoru, bylo Labe daleko a vidět ho stejně nebylo.

Až u Wittenbergu to člověk tak trochu vzdal, nechal řece volný průběh, písčité břehy, louky a ramena kolem a je z toho biosférická rezervace UNESCO, kterou teď pojedu až do Hamburku.

Krajina prázdná, velká pole, jsme holt v bývalé NDR, vesnic či městeček pomálu. Na teploměru na kolem 42 stupňů.

Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl pátý: O setkání v Torgau a Petru Šikinovi

Bylo poledne, když se přede mnou vynořilo na kopečku městečko Dommitzsch. Radnice vedle kostela měla Radniční sklípek, takže jsem si řekl, že tu nejhorší hoďku, dvě tak poobědvám a pak, až úpal opadne, pojedu dál. Radniční sklípek byl ale indický. Starožitně se tvářící lustr a těžké lavice z původní „německé“ výbavy doplňoval Buddha a výjevy z indických dějin. Jídelní lístek měl patnáct stránek, podle hesla, uvaříme vám, co chcete, do italské, přes německou až po indickou kuchyni a i ten kebab umíme.

Dost dlouho to ale vypadalo, že v poledne se ještě ani kuchař, ani personál nevzbudil. Na kolem se mihnoucí indické servírce jsem ale vylákal litr studené minerálky, byl v chládku sklepení a bylo mi fajn. Z jídelního lístku jsem si vybral nepálivou indii, tu asi opravdu umí, nechal si poradit, jestli jogurt opravdu patří do směsi rýže s kuřecím masem, k minerálce přidal rádler, který mi z piva a spritu přímo před očima umíchali a po víc než půldruhé hodině spokojeně pokračoval. Mile se usmívající Indce, šťastné už z toho, že jsem na rozdíl od velké části hostů neprudil, že po patnácti minutách ještě nemám jídlo, jsem nechal slušné spropitné. Zaslouží si ho, je to tu asi v třítisícovém zapadákově trochu multikulti boj. Na druhou stranu, jediné, co jim tu konkuruje, je turecká kebabárna.

Labe se tu klikatí a tak mě moje navigace stále vedla mimo Labskou stezku. Mapy.cz by si ji tam přece mohly zvládnout nastavit. Trochu jsem bloudil, což v tom vedru nebylo nic moc, pár kilometrů jel po normální silnici, s kamiony i auty, co to pálila stovkou, a řekl si, že už nikdy víc.

Před Wittenbergem mě pár podobně zbloudilých cyklistů dovedlo polňačkou až k Labi. Nade mnou dálniční a železniční most a před mnou sto metrů široké Labe. V něm se skupina týpků v neoprénech a s plovacími pomůckami nechala unášet proudem. Asi nějaký nový proud. Nemaje neoprén a maje kolo s dvaceti pěti kilo bagáže, jsem hledal jiné řešení než brod. Našel jsem ho v podobě skoro kolmého schodiště přímo na dálnici, kde, jsme v Německu, byl samozřejmě oddělený pruh pro cyklisty. Vynesl jsem bagáž, pak kolo a pak dojel přes Labe do města. Do Vatikánu protestantů. Lutherstadtu Wittenberg. Ubytování bylo samozřejmě ve třetím patře po točitých středověkých schodech bez výtahu. Ještě že mě čeká první „volný“ den.