Každý muž rozumí fotbalu. A chce mít svou vlastní hospodu. Zatímco první pravda v českých zemích platí dál (a asi nikdy nepřestane), s tou druhou výrazně zamával covid.
Tedy on by možná dál skoro každý tu hospodu chtěl, ale ti, co ji mají, si často trhají vlasy z hlavy (pokud jim ještě nějaké zbyly). Ryjeme rypákem o zem, pošli mi sem na večírek nějaký lidi, psal mi nedávno jeden kamarád. Spoluvlastní jednu z nejlepších pivnic v Brně, vaří mu výjimečně šikovný kuchař. Ani to nepomáhá.
I on šel do restauratérství víc kvůli romantickým představám než kvůli zbohatnutí. Ale zisk samozřejmě potřebuje. Bohužel lidé se do restaurací nevrátili. A s nimi (snad jen zatím) zůstaly trčet někde na cestě i kamarádovy představy o funkčním pubu.
Musí si zvykat na jiný standard a zároveň sledovat, jak jiné profese, dříve daleko za hospodským nebo číšníkem, na finančním žebříčku letí nahoru. Ve chvíli, kdy kolem jeho podniku projede na kole poslíček s vietnamským hovězím salátem nebo pizzou, ho proto občas napadne, jestli nemá odevzdat klíč a na to kolo či motorku sednout taky. Covid totiž s trhem práce zamával jak průvan s papíry v místnosti.