Václav Klaus, ročník 1941. Asi by měl následovat výčet tezí, knih, projevů, zásluh, proher, omylů. Zkrátka klasické hodnocení bohatého politického a akademického života, který se uplynulý víkend přehoupl přes 80. rok. Jenže v případě bývalého premiéra a prezidenta se to nehodí. „Jediná meta, které nedosáhl, je výhra v přímé prezidentské volbě,“ řekl nedávno jeho souputník Dušan Tříska.

Je to myslitelné? Věk v tom nehraje žádnou roli.

Minulý týden jsme sledovali diplomatickou šňůru šéfa Bílého domu Joea Bidena, ročník 1942. Zkušenosti a dobrá fyzická kondice jsou velká deviza. Rozdíl je však v něčem jiném. Biden kandidoval proti Donaldu Trumpovi, který byl jeho opakem. Poptávka po tradičním, slušném a demokratickém prezidentovi, byla zkrátka v USA masivní.

Kateřina Perknerová
Kampaň? Zase migranti

Jenže v Česku sedí na Pražském hradě Miloš Zeman, který má k Václavu Klausovi blíž než ke všem sociálním demokratům dohromady. Jistě mají rozdílný pohled na výšku daní a sociální stát, ale opoziční smlouva, obdivný vztah k Putinovu Rusku a jejich víra v sílu osobnosti (nejlépe vlastní) je jejich největším pojítkem.

Když skončili v čele svých stran, které přivedli k famózním výsledkům, drtili je ze všech možných pozic. Zeman to dělal kvůli pomstě za nezvolení hlavou státu v roce 2003, Klaus k tomu měl ideové důvody.

Na kongresu ODS v roce 2008 na její adresu řekl: „Tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl. Abych probíhající přeměně ODS ze strany pravicové a občanské ve stranu politického středua stranu spíše lobbistických zájmů než idejí nestál v cestě, rozhodl jsem se poděkovat vám za titul čestného předsedy.“

Klaus je obdivovatelem ekonoma Miltona Friedmana a vždy prosazoval trh bez přívlastků, svobodu jednotlivce, národní suverenitu. V praktické politice se toho ale až tak důsledně nedržel. A udělal i pár fatálních chyb, především vyhlášení amnestie v roce 2013.

Luboš Palata
NATO: poslední záruka, že nás čínská totalita nezotročí

V koronakrizi zaujal rebelantský postoj, který se nepotkal s většinovým názorem, protože odpor k rouškám, očkování a protiepidemickým opatřením lidé spojovali spíš s Lubomírem Flákancem Volným než s konzervativním politikem. Po odchodu z aktivní politiky nenašel pro své názory odpovídající platformu, a to ani v uskupení Hlavu vzhůru! či v synově Trikolóře.

Zbývá tak jen pokus o velký comeback. Ve skrytu duše však podle mě Václav Klaus starší ví, že dvakrát do téže řeky vstoupit nelze.