Po osmi letech vlády levice a hnutí ANO převzala letos otěže pravice. Nebylo to proto, že by Andrej Babiš, Jan Hamáček a před nimi Bohuslav Sobotka zaváděli socialistické pořádky. Do roku 2019 se České republice dařilo, všechny ukazatele kvality života byly v plusových číslech, ekonomika šlapala. Proto si všechny středolevé vlády mohly dovolit zvyšovat platy, důchody, rodičovské přídavky a dokonce snížit daně. Do svého politického koktejlu namíchaly i vydatné přísady populismu, například v podobě slevy na jízdném pro penzisty a studenty.

Kateřina Perknerová
Volební hodiny pro pokročilé

Důvod, proč letos vyhráli Petr Fiala a Vít Rakušan, tkví v něčem jiném. Jistě ve dvou covidových letech a obří porci chaotických rozhodnutí, kterou naservírovali premiér Babiš a jeho neustále se střídající ministři zdravotnictví. Nemyslím však, že jiná garnitura by to zvládla výrazně lépe. Daleko podstatnější je, že sestava ANO a ČSSD ztratila důvěru občanů, jež se smrskla na pouhých devatenáct procent. V takovém vztahu lidu a vládnoucí elity nemůže stát fungovat. To byl také důvod, proč slavil úspěch umírněný a slušný profesor Fiala.

Důležitý podíl na změně atmosféry měl slábnoucí vliv Miloše Zemana. Prezidenta nejprve ochromila kauza Vrbětice a pak chřadl i fyzicky. Jmenování Fialovy vlády včetně Jana Lipavského nelze vnímat jinak než jako jeho odchod do ústraní. Politická scéna se zásadně proměnila absencí komunistů a sociálních demokratů ve sněmovně. Ti první to mají navždy, druzí nejsou bez šance na návrat, ale nebude to hned. Česká republika upevnila svoji spojeneckou pozici. Nyní jsou pro ni Rusko a Čína mocnosti, s nimiž se dá mluvit, ale nikoli přátelit.