Když Andrej Babiš oznamoval, že se stáhne z hlavního pódia a poodstoupí do ústraní, zdůvodnil to tím, že chce „mediální a politické scéně sebrat hlavní terč obsesivní nenávisti“. Jako důkaz uvedl informaci serveru PrahaIN.cz, že děti členů ANO se musely během kampaně ve třídě zpovídat, koho by volily za prezidenta. „Jsem pyšný, že nikdo nevolí Babiše,“ pronesl pak prý učitel. Žádné jméno, identifikace školy, třídy, pedagoga. Jakou hodnotu má taková zpráva? Nulovou. Je to tedy záměrná dezinformace?

A jak je to s onou posedlostí Babišem a fanděním hlavního mediálního proudu (mainstreamu) pětikoalici a Petru Pavlovi? Může v Česku každý nejen mít, ale i šířit jakýkoli názor? Premiér Petr Fiala mi ve čtvrteční debatě Deníku řekl: „Jednoznačně mohu říct, že vláda žádnou cenzuru nechystá a nikdy nechystala. Celý svůj život bojuji za to, abychom všichni mohli nahlas říkat, co chceme. Nemíním tuto zásadu opouštět. V České republice má každý právo říkat, co chce, číst, co chce, vydávat, co chce.“

Kateřina Perknerová
Lidé prezidenta Pavla

Kde se tedy bere pocit lidí, že vláda chce obnovit dohled nad slovy, určovat, která média jsou ta správná, pročež je nutné je podporovat? Uniklé pasáže z chystaného Akčního plánu pro boj s dezinformacemi mnohé vyděsily. Premiér ale řekl, že to byly pracovní verze a vláda dospěla k závěru, že podobný „plán“ není potřebný.

Vládní zmocněnec pro média Michal Klíma skončil. Podstatnou část jeho agendy přebírá národní poradce pro bezpečnost Tomáš Pojar, jenž vždy odmítal jakoukoli šněrovačku pro svobodu vyjádření.

Přesto si myslím, že Andrej Babiš měl v něčem pravdu. V tzv. lepší společnosti se skutečně nosí jen kabáty určitého střihu. Kdo tam netleská pětikoalici nebo Petru Pavlovi, je minimálně divný. Ne že by mu někdo bral či dokonce zakazoval jeho názor, ale na svůj večírek by ho určitě nepozval.

Filozof Václav Bělohradský tomu v Právu věnoval podnětné zamyšlení, v němž připomíná Kunderova slova o magické moci tance v kruhu. „Jsou lidé, jimž je dáno umřít uprostřed kroužení, a jsou jiní, kteří se utrhnou a padají. Ti, kteří tančí v kruhu, se odpoutávají od pozemské tíže, začnou se vznášet nad městem a věznicemi plnými vlastizrádců a kavárnami plnými ‚cizích ideologií‘ a kovovými hlasy recitují, že pravda a láska ‚se daly do práce‘ a zvítězí. A lidi pozorují ten ‚nádherný věnec těl‘ nad svými hlavami a mnohým z nich je líto, že nejsou jeho součástí,“ píše Bělohradský a svou úvahu končí: „Duch padesátých let nemizí, nemizí ale – naštěstí – ani ti, kteří raději než tančit v kruhu nad zemí si volí utrhnout se a padat jako kámen zpátky na zem.“

Kateřina Perknerová
Moc a sexuální násilí

Kdybych měla použít méně metaforická slova, řekla bych, že v Česku je spousta lidí, kteří z nějakého důvodu nejsou a nechtějí být součástí vyvoleného věnce nad našimi hlavami. Třeba intelektuálové kolem výzvy Mír a spravedlnost. Nebo ti, kteří kdysi něco znamenali, ale teď už jejich názor nemá váhu, a jejichž postoje jsou vysmívány. Jak ukázali redaktoři Reportérů ČT, právě oni často patří k nejpilnějším rozesílačům řetězových e-mailů. Touží být slyšeni. Patřit do komunity spřízněných.

Petr Fiala v debatě vyslovil přání, že otázka příslušnosti i nepříslušnosti k mainstreamu by se měla stát součástí veřejné debaty. Měla. Pusťme se do ní.