Film, který mne pokaždé zaručeně pobaví a hlasitě rozesměje, i kdybych se na něj díval stále dokola, je „A co Bob". Je to komedie o psychiatrovi Leo Marvinovi, na kterého se upne pacient s mnoha fobiemi Bob Wiley. Důležitou roli ve filmu hraje knížka „Baby steps" (Dětské krůčky), která je psychiatrovým životním dílem. Pan doktor léčí svého pacienta tím, že mu naordinuje dělat malé krůčky a nenakládat si velká břemena. Problém nastává, když doktorova rodina odjede na dovolenou, ale šílený Bob si svého terapeuta na dovolené najde, skoro se k němu nastěhuje a stane se miláčkem celé rodiny. Terapeut už nemá, kam by utekl, a tak začíná přemýšlet o vraždě Boba. Nebudu prozrazovat, jak film končí, ale pro mne plyne z této skvělé komedie zajímavé poučení.
Jak je křehká hranice mezi šílenstvím a normálností. Jak se z normálního člověka může lehce stát někdo nenormální a z nenormálního normální, nebo z psychiatra pacient a z pacienta psychiatr. Prostě k zešílení vede doslova dětský krůček. A proto se sám sebe často ptám: šílený jsem já, nebo tento svět? Zblbnul jsem já, nebo ti kolem? A jsem ještě normální? Asi moc normální nejsem…
ZBIGNIEW CZENDLIK