V těchto dnech vzpomínáme na naše blízké zemřelé. I já si dovolím vzpomenout na svou maminku, která zemřela náhle, zhruba před třemi lety.
Právě jsem se vrátil z poměrně dlouhé dovolené. Za tu dobu se mi na pracovním stole nahromadilo velké množství administrativní práce. Začal jsem likvidovat doklady od placení různých faktur. Otevřel jsem internetové bankovnictví a začal tam sázet ta různá čísla. Pro mne je to vždy hodně nudná práce. Najednou mi do toho začal zvonit telefon. V duchu jsem si řekl, „kašlu na telefon, nejdřív to tady musím udělat". Už se mi totiž stalo, že jsem odběhl od počítače, ono mi to všechno „spadlo" a musel jsem začínat všechno od znova. Jen co telefon přestal zvonit, hned se opět rozezněl. Mezi mnou a telefonem se rozpoutala válka nervů „kdo s koho"! Když už ale zazvonil posedmé, tak jsem od počítače vstal, abych ho zvednul. „Maminka zemřela!" slyším uplakaný bratrův hlas na druhé straně. Tatínek pláčem ani pořádně nemohl mluvit. Slyším jen „synu, přijeď ".
Ještě během tohoto telefonátu jsem na sobě začal pozorovat něco zvláštního. Jakoby ta zpráva se mnou nic nedělala. Položil jsem telefon a vrátil se k počítači. Mezitím mi to pochopitelně všechno zmizelo, a tak jsem začínal od začátku. Opět do těch kolonek vkládám nejrůznější čísla, jako by se prostě nic nestalo. Ulevilo se mi, že jsem to konečně z počítače odeslal do banky. V duchu jsem si pořád opakoval „zemřela ti maminka", ale vůbec to ve mně nevyvolávalo žádné emoce. Šel jsem do koupelny, podíval jsem se na sebe do zrcadla a začal na sebe hlasitě mluvit: „Zemřela ti maminka! Maminka ti zemřela! Měl jsi vůbec svoji maminku rád?". Chtěl jsem brečet, chtěl jsem být smutný, ale vůbec se mi to nedařilo. S chladnou hlavou jsem začal přemýšlet nad termínem pohřbu. Vycházelo mi to na víkend. Jenže na tento víkend jsem měl naplánované křtiny. A tak jsem vzal telefon, abych se omluvil a termín křtu posunul. Vytočil jsem číslo, na druhém konci se ozvalo „Ahoj!" a já jsem začal: „Ahoj Karle, mám pro tebe nepříjemnou zprávu." V tu chvíli jsem začal pociťovat, jak to na mne jde. Začínal se mi třást hlas, slzy se tlačily do očí. S velkými obtížemi jsem dořekl větu: „Zemřela mi před chvílí maminka, a proto musíme křest odložit." Dostal jsem takový záchvat pláče, že jsem se před Karlem až styděl.
Bylo to zvláštní. Ještě před minutou, než jsem vzal do ruky telefon, jsem si připadal jako neskutečně tvrdý, možná až cynický, a po pár vteřinách bylo moje chlapství jakoby v troskách. Pak jsem si vzpomněl, jak mi jeden tatínek vypravoval, jak se ho jeho pětiletý syn, který měl nějaké dýchací potíže a měl inhalovat, zeptal: „Tati, jak se správně dýchá? Nejdřív se mám nadechnout a potom vydechnout, nebo nejdříve vydechnout a pak nadechnout?". Ano, celý náš život je o nadechnutí a vydechnutí. Když přicházíme na svět, tak se nejdříve nadechneme, když umíráme, vydechneme naposled. I já, když mi bratr zavolal zprávu o smrti maminky, jsem tu informaci jakoby vdechl do sebe. A až když jsem Karlovi zavolal a řekl, že mi maminka zemřela, vydechl jsem a kruh se uzavřel.
Tak, jak nás nádech a výdech udržují při životě, jsou narození a smrt součástí života. Dokonce tvrdím, že smrt neexistuje, je to jen druhé narození do jiného třetího života. První náš život je ten od početí po narození. A jak jsme se rodili do tohoto světa, tak jsme automaticky zároveň umírali pro život v lůně našich maminek. Takže už jedno umírání a jedno narození máme za sebou. Teď žijeme druhý život. A až jednou budeme umírat pro tento svět, budeme se zároveň rodit do života třetího.
ZBIGNIEW CZENDLIK
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditZbigniewovy (ne)smysly
Orlickoústecko - Celý náš život je o nadechnutí a vydechnutí…
Ilustrační foto
|
Foto: DENÍK/Jiří Sejkora