Z Prahy na Haiti a zpět: O misi českých techniků

„Mise měla několik cílů. Hlavním důvodem jejího vypravení byla skutečnost, že většina našich studní byla mimo provoz nebo fungovala problematicky. Studny jsou na Haiti vystaveny extrémní zátěži. Pro vodu k nim denně chodí tisíce lidí," uvedl manažer projektu Praga-Haiti Ivo Roškanin. Technici se proto nejdříve zaměřili na kontrolu jednotlivých studní. Potom následovaly nezbytné opravy, a to podle předem vypracovaného plánu – upřednostněny byly takové zdroje pitné vody, které neměly v nejbližším okolí alternativu a místní kvůli nedostatku chodili tři a více hodin k nekvalitnímu zdroji.

Takto byla postupně opravena většina studní, které vrtaři projektu Praga-Haiti v minulosti zbudovali. Deset studní dostalo zcela nové čerpadlo. Zprovozněno bylo i několik studní neznámého původu.

„Pitná voda na Haiti znamená mnoho. Místní lidé tráví mnoho času tím, že chodí řadu kilometrů s barely na hlavě, navíc v úmorném vedru. A voda nakonec často bývá znečištěná. Nebo jí není dostatek. Studna ve vesnici zkrátka představuje základ života," popsal jeden z členů mise, technik a logistik Jan Komínek, který na Haiti byl už popáté. Osobně jej motivuje právě pomoc chudým lidem. Podobně popisoval důvody svého angažování v projektu také Ivo Roškanin. K podmínkám práce na Haiti uvedl: „Práce je psychicky i fyzicky náročná. Pracujeme v časovém presu. Navíc se zde často mění podmínky – přestane vám fungovat signál, dojde elektřina, na cestě je překážka a musíte se hodinu vracet. Bývá to vyčerpávající."

Z těchto důvodů není na Haiti mnoho neziskových organizací, které by dlouhodobě pomáhaly místním obyvatelům: „Řada neziskovek z Haiti odešla. Přecenily své síly, nezvládly financování, nebo to prostě vzdaly. Někdy je tlak velký a drží nás jen ideály, ale chtěli bychom dokázat, že se dá mise dlouhodobě udržet i v komorním provedení. Naši pomoc vnímám také jako reprezentaci naší vlastní země. A také tu už mám přátele, na kterých mi záleží," uzavřel Roškanin.

Hana Sedláková

Z deníku mise: o opravách studní i setkání s místními 

Přinášíme vybrané pasáže z deníku mise, některé jsou spojené s prací techniků, jiné jsou o setkáních s místními. Zapsal manažer projektu Praga-Haiti Ivo Roškanin.

Sobota, 6. února

Vracíme se z hlavního města. Máme za sebou sérii jednání, nákupy náhradních dílů, vezeme zásoby. Po chvíli vjíždíme do rybářské osady, kde je umístěna studna Šárka. Pumpa jde naprázdno, nemá vztlak. Říkám Lojzovi (pozn.: technik mise), že vrt má jen něco přes deset metrů a že v autě vezeme ten nový servisní set. Mohli bychom ji rovnou opravit. Lojza nemá nikdy problém se přizpůsobit. Jdeme na to. Vytahujeme z auta set s nářadím. Sundáváme vrchní kryt. Chceme povolit čtyři matice, které čerpadlo drží, ale všechny jsou kousnuté. A nám tu chybí správný klíč. Všechno má druhá parta. Napadne mě zkontrolovat vybavení u autorezervy. Nic. Jen klíč na sundání kola a hever. Kolem stojí vesničané a asi jim vrtá hlavou, co řešíme. Pak nám sami začnou nosit různé nářadí. Sbírka všeho možného, ale klíče jsou malé. Zkoušíme různě páčit dřík šroubu o nohu studny. Prokluzuje. Nakonec spodní matku chytáme do svěry na trubky. Váží asi dvacet kilo. Lojza drží, já natočím matku a upínám. Po několika pokusech, kdy se nám to celé vysmekne, se podaří spoj povolit. Tak, ještě třikrát. Obdobně demontujeme i střední část pumpy a dostáváme se k trubkám. Vytáhneme první tři metry sání. Trubky nejdou rozpojit. To už bez pořádných kleští nezvládneme. S pomocí všech přítomných mužů vytahujeme nad zem všech devět metrů trubek spojených dohromady. Poslední trubka má ve stěně prorezivělou díru. Tak to je ta závada. Vysvětlujeme lidem, že na to teď nejsme vybaveni a že dojedeme příští týden. Veškeré věci si odnášejí k chatrči. Budou je hlídat.

Pátek, 12. února

Vracíme se do Bombardopolis. V uličce za vývařovnou míjíme partu kluků, kteří brnkají na kytary. Jdu se na ně podívat. „Hauárjú, Emerikn? Á, Čekoslovejkia. Prág." Říkám jim, že mám rád muzikanty. Chtějí, abych něco zahrál. Hm, kytara má vyplandané struny, chybí jeden kolíček. Co tak asi můžu zahrát… Staré pravidlo říká: „Když chceš machrovat, tak ne na neznámém nástroji." Prozřetelně jsem zařadil tříakordovou odrhovačku. Úspěch. Na oplátku hraje jeden kluk nám. Druhej zpívá. Jsou lidi, co mají talent, a jsou lidi, co by chtěli umět hrát, ale ten dar nemaj. Celej život se dřou, aby zadrnkali aspoň něco. Já patřím do té druhé kategorie. Ty kluci patří do té první. Kytarista šudlá něco mezi akordama a brkáním, ale je to originální a hezký. A druhej nádherným sametovým hlasem hrdlí popovej nápěv. Haiťané mají velmi silný hlas. Když zpívají v kostele, jde z toho mrazení po zádech. Po přemlouvání nasazuji Rosu na kolejích a snažím se, aby to znělo jako blues. Natáčí si mě na telefon. Aplaus. Kluci mě zvou na nedělní slavnost svatého Valentýna do kostela. Mrzí mě, že budeme pryč. Bude se zpívat, tancovat a hrát.

Čtvrtek, 3. března

Po cestě od studny zpět se stavujeme v La Pierre u našeho známého Wilfrieda. Má sedm dětí. Na cestě s ním stojí jeho téměř dospělý syn, který jako by mu z oka vypadnul. Holky už pobíhají kolem. Dáváme jim jako dárek krabici s oblečením, taky několik pastelek, cetky a maličkosti. Skládám to vše do chatrče na zem. Chatrč má tak tři krát tři metry, možná ani to ne. Je tady jedna postel, další lůžka vytváří nějaké látky na zemi a pár hadrů. Jedna malá židle ze dřeva a vláken. Celý domek je nakřivo. Konstrukci tvoří kůly, propletené pruty, které jsou vymazané blátem. Střecha je z palmového listí. Jdu ven z chatrče, podívat se nahoru na cestu. Překvapuje mě, že děti jdou za mnou a nechávají dárek v chatrči. Chvíli si s nimi hraju. Evidentně stojí především o kontakt. Na dárek bude čas později.